"Cílem mých knížek je, aby děti viděly, že být perfektní není potřeba a ani to nejde." Podle Olgy Stehlíkové děti milují knížky o jídle a zejména o sladkostech

18.12.2023 | Rozhovory
"Cílem mých knížek je, aby děti viděly, že být perfektní není potřeba a ani to nejde." Podle Olgy Stehlíkové děti milují knížky o jídle a zejména o sladkostech

(Ne)dokonalosti života se hravě a vtipně věnuje kniha pro děti a mládež s názvem Mehlo, Šika, Kňuba a Motora. „Nebýt dokonalý je normální. Někoho ale může trápit pravý opak,“ říká úspěšná autorka poezie i prózy Olga Stehlíková, držitelka ceny Magnesia Litera.
 

Mehlo, Šika, Kňuba a Motora – chcete postavy blíže představit, nebo jejich jména mluví za sebe?

Jsou to čtyři sourozenci a, ano, představují je už jejich jména. Mehlo je opak nemehla, i když je veliké a zavalité. Šika je samozřejmě šikovná, Kňuba je opakem nekňuby a Motora je pohybově nadaná. Jména ilustrují, že všichni jsou perfektní a dokonalí, což je právě jejich problém.

 

Nejsou normální tím, že jsou dokonalí?

Ano, nedaří se jim přiblížit přirozenosti. Nikdy nechybují, nestane se jim, že by něco rozbili nebo se jim něco nepovedlo. Jenže by si přáli nebýt vzorní a slušní, nemít pokaždé jedničku a pro všechno nadání a nebýt laskaví za všech okolností. Za tím účelem se hodlají vyškolit u někoho, kdo je v nezbednostech zdatný, což je rošťák Zbeda Japný.

 

Sám znám třeba nejapný vtip nebo blbouna nejapného. Chápou ale dnešní děti význam slova nejapný nebo jim ho nabízíte, aby ho poznali?

Slovo nejapný asi ještě nebo už neznají a takových slov bude v příběhu víc. Třeba příjmení hlavních postav, sourozenců Vrlých. Myslím, že i tady se děti zarazí, jestli jde pouze o zvukomalebné slovo, nebo něco znamená. Vlastně ani nevím, jestli se dnes ještě používá slovo nekňuba. Děti se ale při čtení mohou naučit i takováto méně frekventovaná slova, jsou zajímavá a barvitá.



Vyšlo v nakladatelství Portál.

 

V knize je napsáno, že jde o příběh pro děti od čtyř let. Nemusí tedy hned nutně všemu rozumět?

Říkáte to bezvadně. Nakladatelé vždycky chtějí vědět, pro jakou skupinu je kniha určená, zvlášť když se jedná o děti, což často vnímám jako limitující. Knížka často není napsaná pro konkrétní věkový výsek, třeba od čtyř do šesti let. Přesto musíte cílovou skupinu definovat věkově, přes to nejede nakladatelský a marketingový vlak. Může se tedy zdát, že jsem věk přestřelila, že pro takto malé čtenáře bude knížka složitá. Jenže děti nemusí rozumět naprosto všemu hned. Knížky jsou tu proto, aby rozvíjely jejich fantazii, a v tomto případě i proto, aby posunuly jejich jazykovou dovednost v nečtenářském nebo raně čtenářském věku.

 

A pokud děti něčemu neporozumí?

Tak to je skvělé, nikoli problém. Kniha je otevřená jejich představivosti, mohou se zapojit a nebýt jenom pasivním příjemcem příběhu. Otvírá se tak pole působnosti pro to, aby se nad příběhem samy zamyslely nebo aby se zeptaly rodičů, kteří jim knihu předčítají. Kniha tím může podporovat interakci mezi dětmi a rodiči, což považuji za přínosné. Nemusí se totiž jenom ptát, mohou si společně povídat i o světě dané knížky a najít tak společnou řeč, být spolu.

 

Příběhoví sourozenci tvoří rozlučnou čtveřici. Kde se vzal nápad na knihu, kde postavy a části děje budou bez klasického ne na začátku?

V českém jazyce máme specifickou skupinu slov, která nemají pozitivní protějšek, jsou to negativa tantum. Velmi mě bavilo probírat se jimi. Je jich poměrně dost a dá se s nimi bezvadně vyhrát. Hezky se na nich dá zdůraznit, co vnímáme v našem lidském světě jako pozitivní a negativní. Určitě jsem tento nápad neměla sama, znám spoustu autorů, kteří toto téma také literárně podchytili. Samo se to nabízí. Je to takový dárek od jazyka.

 

Nedílnou součástí knihy je povedený vzhled, ilustrace jsou na každé straně. Jak se vám spolupracovalo s výtvarnicí Galinou Miklínovou, mimo jiné autorkou známých Lichožroutů? Zasahovala jste do podoby hlavních postav?

Kdepak, tímto způsobem je ztvárnila Galina Miklínová. Tak vypadají v jejích očích, a já jsem jí do jejich vidění nijak nezasahovala. Když se na sourozence pořádně podíváte, jsou v jejím podání fyziognomicky dost odlišní. Možná každý patří i k jinému národu. Je to pohádka, neřešíme logiku. Už když jsem se ale dozvěděla, že bude Galina ilustrovat moji knihu, byla jsem nadšená. Protože ona si vybírá, na čem chce pracovat, a je mi ctí, že si můj rukopis oblíbila.

 

Nestrkali se a neprali, nešťouchali a neřvali… Jsou vaše hravé knihy pro děti odskokem od poezie, které se také úspěšně věnujete, nebo třeba tuto novinku vnímáte i jako poezii svého druhu?

Určitě mi nejde úplně se zbavit svého básnického jádra ani při psaní prózy. A třeba je to pro děti přidaná hodnota. I když bych neřekla, že je příběh přímo poetický nebo básnický, je spíš jazykově hravý, využívá potenciálu jazyka. Doufám ale, že dětem nenabízí jen hru s jazykem. Podobně jako moje úplně první kniha pro děti, Kařut a Řabach, si hrála s předponou „pra“ a hláskou „Ř“. To tam ale bylo až v druhém nebo třetím plánu. U nové knihy mě překvapilo, jaký důraz kladli čtenáři i literární recenzenti právě na tuto stránku. Důležitější než jazykové gesto je pro mě příběh, u kterého jsem se snažila, aby byl vtipný a veselý, aby děti bavil. Třeba proto, že postavy jsou milé a sympatické, protože jsou lidské. A také proto, že notná část vyprávění se motá kolem hostiny a jídla. Děti milují knížky o jídle! A obzvlášť o sladkostech.

 

Podobných slov je nepřeberně. Máte už nápady na možné pokračování?

Nechystám se pokračovat. Nejsem typ autora, který rozvíjí ságy. Třeba u jedné z mých předchozích knih, Kluci netančej, která také vyšla u nakladatelství Portál, mě ale potěšilo, kolik dorazilo čtenářských přání, abych napsala druhý díl. Možná se k tomu někdy odhodlám. Ale… (ticho), ani tam to není úplně pravděpodobné.

 

Když zmiňujete knihu Kluci netančej, jak vás napadlo toto téma jako mámu dvou dcer?

Má to souvislost. Obě dcery dělaly balet, mladší ještě pokračuje. Spoustu času jsem tak strávila čekáním v šatně nebo za dveřmi sálu či na soutěžích, tak jsem toho hodně nasála. I jinak jsem ale ohromný fanda baletu a taneční prostředí mi přijde fascinující. A nápad přišel proto, že jsem viděla, v jak složité roli jsou baletky i tanečníci. Role chlapců je totiž v baletním prostředí výhodná, protože jsou vítaní, jsou v menšině a je jich potřeba. Jenže když za sebou kluci-tanečníci zavřou dveře sálu, tak se ocitnou v prostředí, které je i dnes, v 21. století, docela předsudečné, zaujaté. Předchozí výhoda výlučného kluka v dívčím kolektivu pak rychle padne. Proto i Tomáš, hlavní postava knížky, ve škole tají, že se věnuje baletu. V dnešní době máme pocit, že svět je otevřený, že děti jsou zvyklé na odlišnost, že jsou tolerantnější. Realita je ale jinde, i když nechci házet všechny do jednoho pytle. Jak se říká, odlišnost se trestá, a tak knihou jsem chtěla ukázat, že se to může týkat i výběru koníčků nebo povolání. A také nabídnout možnost, jak s šikanou naložit. Kluci se přece baletu nevěnují, protože je to zženštilé, a holky přece neumějí matematiku nebo zápasení.



Vyšlo v nakladatelství Portál.

 

Obloukem jsme se vrátili k domnělé dokonalosti, jaký má člověk být. Může si dítě u vaší nové knihy Mehlo, Šika, Kňuba a Motora vydechnout, že nemusí být dokonalé?

Tak to je cíl, aby děti viděly, že to, o co mnohdy usilují – být perfektní, není potřeba a ani to nejde. Že je v pořádku, když občas dítě něco rozbije nebo pro něco nemá vlohy, že je normální, když člověku nejde nějaký předmět ve škole, když se pohádá nebo popere, když jednoduše něco nezvládne. Chtěla jsem dětem říct, že nebýt dokonalý je nejen normální, ale dobré. A že si mohou představit, že někoho jiného může trápit pravý opak.

 

Olga Stehlíková je česká básnířka, prozaička, redaktorka a literární kritička je autorkou pěti básnických sbírek a pěti knih pro děti a mládež, za které získala několik literárních ocenění, včetně ceny Magnesia Litera. Je podporovatelkou současné české poezie, o desítky titulů redakčně pečovala. Má radost, když její texty čtenáře baví číst.




Text: Jan David
Foto: se svolením Olgy Stehlíkové

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.