Bez přehánění je nejúspěšnější spisovatelkou v historii Slovenska – prodala neuvěřitelný milion knížek. A své čtenáře si nachází i u nás v Čechách. Táňa Keleová-Vasilková píše o složitých rodinných vztazích, lásce, nevěře. O životních výhrách i prohrách. A dělá to velmi čtivě, citlivě a procítěně.

Vaše romány trhají na Slovensku rekordy v prodejnosti. Jak to prožíváte?
Myslím, že mým největším štěstím je, že si to neuvědomuju. Tedy samozřejmě vím, že se moje knihy krásně prodávají a mám věrné čtenářky, což mě nesmírně těší, ale… Nežiju tím. Můj život vytváří mé psaní, rodina a přátelé.

Přesto by mě zajímalo, v čem je tajemství vašeho úspěchu? Proč podle vás mají vaše knížky takový ohlas?
Píšu o nás. To, co popisuji ve svých knihách, se mohlo stát komukoli. Moje příběhy nejsou vytrženy z našeho prostředí, a přestože si je vymýšlím, jsou pravdivé. A to v tom slova smyslu, že jsou naprosto jako skutečné. Častokrát jsem psala nějaký svůj příběh a potom, později, jsem se dozvěděla, že se to opravdu stalo. Nebo něco velmi podobného. Pokaždé mám z takových situací husí kůži. Vzbuzuje to ve mně strach o některých tématech psát. Zároveň si však uvědomuju, že musím, protože jinak bych nebyla pravou spisovatelkou zachycující naši dobu, její přeměny, radosti a bolesti. Nemluvě o tom, že téma smrti a ztráty, jakékoli ztráty, je vždy přítomné, bez ohledu na dobu, ve které žijeme. Stejně jako téma lásky: v jejím nejširším kontextu. Vždyť neexistuje jen partnerská…

Píšete o ženách. Proč zrovna o nich?
Neřekla bych, že o ženách. Píšu o rodině, jen o ženách bych psala těžko, připadalo by mi to vytržené z kontextu. Naše životy jsou propletené. Tam, kde je muž, je žena, kde je sestra, bydlí i bratr, a hlavně, kde je máma, je i táta. Nevnímám své psaní jako ženské.

V dnešní době se ale víc než hojně používá termín „ženská literatura“ nebo „ženský film“. Případně „ženský pohled na věc“. Co si o tom myslíte? Neleze vám tohle rozdělování na nervy?
Většinou neleze, respektuju hranici mezi ženským a mužským světem. Uvědomuju si, že některé věci dokážou jen ženy, jiné zase muži. Samozřejmě, když mám dny, kdy mě něco trápí, když jsem trochu slabší, tak mě to štve. Ale jen chvilku... A jen trochu, protože jsem s tím vyrovnaná. Myslím si, že ten, kdo si plně uvědomuje, že některé věci dokážou jen ženy a jiné zase jen muži, má život mnohem jednodušší. A netrápí se tím, co by měl či neměl.

V čem jsou podle vás ženy jedinečné? Jak je vnímáte?
Ženy jsou hlavně rozporuplné. V něčem silné, v jiném zase křehké, mívají smutky a nálady… Ale: když se už jednou pro něco, pro cokoliv, rozhodnou, jdou si za tím, nevzdávají se. Umí bojovat až do krve. Myslím, že je tomu tak i proto, že slovo emancipace existuje většinou jen na papíře. Nejsme rovnocenné s muži, a vlastně ani nemůžeme být. Je silný ženský svět a silný mužský svět, a tyto světy se občas prolínají. Ale v každém případě jsou ženy méně líné než muži.

Před pár dny vyšel v Čechách váš román Tichá bolest, jehož hrdinkou je učitelka na mateřské dovolené jménem Milena. Co dalšího o něm můžete prozradit?
O svých knihách dopředu nerada něco prozrazuju. Čtenářky mají svobodu – buď po ní sáhnou a dozvědí se, nebo sáhnou po jiné knížce.

Tak se zeptám jinak – co byste si přála, abychom si z vašeho příběhu vzali?
Chci, abyste si přečetli dobrou knihu. A věřili si. A také, abyste nezapomínali, že smutek vždycky vystřídají lepší dny. Naděje je naše věčná společnice, má neuvěřitelnou trpělivost. Bez ní by to v životě nešlo. A to všechno najdete v mých knihách.

Jakou cestou jste se vlastně dostala ke psaní?
Vystudovala jsem žurnalistiku a léta jsem pracovala jako redaktorka. Časem jsem ale pochopila, že psát krátké články na šéfův příkaz mě nebaví. A tak jsem během mateřské dovolené s naším prostředním dítětem zkusila psát knihu. Vyšlo mi to. V té době jsem v sobě neřešila, jestli kniha vyjde, zda bude mít úspěch. Jen jsem cítila potřebu psát: a přesně to jsem v době, kdy děti spaly (čili hlavně v noci) dělala. Psala a psala... Podotýkám, že to bylo tužkou do bloku, až později jsem začala používat počítač.

To zní velmi jednoduše…
No, vlastně to svým způsobem jednoduché je. Musíte mít sebedisciplínu, v tom to vězí. Netrávila jsem čas sledováním telenovel nebo telefonováním s kamarádkami, v každém volném čase jsem psala. Bylo to pro mě důležité, a tak jsem to upřednostnila před vším jiným. Dodnes se divím, jak jsem byla chytrá! Teď samozřejmě žertuju…

Než se vaše knížka dostala na pulty knihkupectví, zažila jste řadu odmítnutí. Z čeho jste čerpala sílu to nevzdat?
I když jsem si poplakala, i když jsem zuřila a nechápala, proč moji prvotinu odmítají, tak jsem věřila své tvorbě. Věřila jsem, že mé knihy mají co dát.

Pokud vím, na začátku vaší spisovatelské kariéry vám jednu knihu vydal váš manžel. Co o něm můžete prozradit?
Můj manžel je můj nejlepší přítel. Člověk, se kterým jsem ráda den co den, už desetiletí, a když jsme nějakou dobu bez sebe, vždycky se na něj neskutečně těším. Můžu mu věřit a spolehnout se na něj. A samozřejmě to platí i naopak. To jsou pro mě podstatné vztahové věci… A ano, moji druhou knihu Manželky vydal on, a to za pomoci mých přátel a rodičů. Bez jejich finančního příspěvku by to nešlo.

Od roku 1991 jste spisovatelkou na plný úvazek. Jak vypadá váš běžný den?
Ono se to samozřejmě mění. Jinak jsem psala, když byly děti malé, jinak píšu teď, když jsou už dospělé a žijí si své životy. Ale v podstatě je to docela jednoduché: využívám k psaní každý jeden všední den, ale rozlišuji den a večer. Přes den prožívám příběhy mých hrdinek, večer ten můj. A zásadně odděluji pracovní dny od víkendu. V sobotu a v neděli nepíšu.

Udržujete při psaní nějaký řád? Máte svoje oblíbené rituály?
Mám – uvařit si kávu, otevřít počítač a psát. Nebabrat se v sobě, v horších dnech, ve skleslejší náladě. Prostě začít psát. Po prvním řádku se to už rozjede.

A jak řešíte případné krize, kdy se člověk dostane do bodu nula – prostě se zasekne a neví, jak dál?
Nemívám krize, možná právě díky tomu, že odděluju svůj pracovní čas od toho nepracovního. Každé ráno se těším, že se opět setkám se svými hrdinkami. Jsem celá zvědavá, co se s nimi bude dít dnes.

Máte vůbec čas číst? A pokud ano, co vás v poslední době zaujalo z knižní nabídky?
Čtu ráda a hodně, a to jakýkoli žánr, i fantasy. Mezi mé oblíbené autorky patří Kanaďanka Joy Fieldingová. Její doménou jsou romány s překvapivým koncem a některé se dočkaly i filmové podoby.

A co vám dělá radost, a není to literatura?
Všechno. Manžel, děti, přátelé, sport, příroda, zahrada, naše fenka Bella. Všechno, co dělám, dělám ráda a naplňuje mě to a nabíjí. Nic z toho, co dělám, nedělám násilím – a dělám toho moc.

Máte pro letošní rok nějaké přání?
Ano a opět velmi jednoduché. V jednoduchosti je totiž krása. Přeju si, aby se toho v mém, našem rodinném životě příliš mnoho nezměnilo. Abychom si byli s manželem, dětmi a přáteli stále blízcí. To je podle mě nejcennější. Samozřejmě spolu se zdravím.

Táňa Keleová-Vasilková (* 1964)
Narodila se v Chomutově, ale ve svých čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1991 se věnuje psaní. Na kontě má řadu úspěšných společenských románů. Do češtiny byly přeloženy například tituly Máma pro Veroniku, Cukr a sůl, Květiny pro Lauru, Modrý dům, Nataša, Manželky. Letos v únoru jí v nakladatelství Noxi vyšla kniha Tichá bolest. Je vdaná a má tři děti.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením nakladatelství Noxi, se svolením Táni Keleové-Vasilkové