Herečka a moderátorka Míša Maurerová se televizním divákům vryla do paměti výkony jak v řadě filmů a seriálů, tak coby průvodkyně dětských pořadů na ČT:D. Ve vydavatelství OneHotBook je už od roku 2019 hlasem série Správná pětka Britky Enid Blytonové, jejíž nový díl si posluchači užijí o letošních prázdninách.
Četla jste knihy Enid Blytonové i v dětství?
Vyrůstala jsem spíš na Foglarovi, ale Blytonová je svým způsobem takový britský Foglar v sukních. Její příběhy jsem jako malá nečetla fyzicky, ovšem hltala jsem je v podobě rozhlasových her. Plnohodnotným fanouškem knih Správné pětky jsem se stala až v úloze interpretky jejich audioverzí.
Sama jste trojnásobnou maminkou. Čtete tedy pohádky – anebo právě příběhy Správné pětky – v soukromí i svým dětem?
Čtu pořád, protože nejmladší dceři je teprve pět. Z obou starších dvojčat už vyrostli čtenáři a nejednou sahají po titulech, které si vybírám i já. Tím, že jsem milovala rozhlasové hry, jsem později plynule přešla i do světa audioknih. Sama jsem je poslouchala a pouštěla je i dětem, takže na CD audio a mp3 vyrostly všechny. Když jsem začala načítat Správnou pětku, staly se jejími fanoušky a poslouchají maminku i ze záznamu. Skoro mám chuť si rýpnout, že je to jediná doba, kdy ji poslouchají opravdu na slovo (smích).
První díl série jste načetla už před pěti lety, šestý a sedmý nyní. Bylo těžké vžít se zpětně do někdejšího výrazu postav?
Tenkrát mě oslovila režisérka Jitka Škápíková a společně jsme našly pro čtveřici dětských postavy žádoucí rozlišení. Na posledních dvou nahrávkách jsem pracovala s režisérkou Zuzanou Pitterovou, takže jsme chtěly na stávající fond navázat. Uplynul mezitím nějaký čas, což si vyžádalo lovení v paměti, jenže seriál mám natolik pod kůží, že to nakonec nebylo tak složité.
Audioknihy ze série Správná pětka. (foto: OneHotBook)
Jaké je to být v audioknize nejen v roli dětí, ale i hlasem psa?
Pes je pro mě svým způsobem nejjednodušší. Zatímco u lidí je jejich projev podmíněný věkem či povahou, role zvířete dává hercově fantazii velké pole působnosti a šanci si s ní pohrát. Jakožto rodič si při večerním čtení zkouším tu nebo onu interpretaci – prostě trénuju, jak je co možná nejlíp zaujmout. My maminky sice většinou potřebujeme pomocí knih děti uspat, ale já bych je chtěla k téhle své vášni naopak přitáhnout, i kdyby měly ještě hodinu ponocovat. Proto se jim snažím vždycky předčítat natolik poutavě, aby se těšily na další kapitolu.
Co je podle vás nejspolehlivějšími ingrediencemi knih pro nejmenší – a v čem je Správná pětka namíchala tak, že je baví už osmou dekádu?
Každý máme patrně jiný vkus a každá fáze života vyžaduje něco jiného, ale snad se shodneme na tom, že pro dobré dětské knihy je klíčová autenticita, fantazie, správná dávka napětí. Na nich staví jejich čtivost a ohlas. A Správná pětka těží z toho, že vrstevníci hrdinů přirozeně touží po skvělé partě kamarádů, s nimiž by trávily čas a zažívaly dobrodružství, a to bez ohledu na letopočet.
Měla jste ji i vy?
Jsem dítě, co vyrostlo na táborech, takže nejintenzivněji jsem si příslušnost k partě užívala právě tam. Vandrovali jsme s klackem v ruce po lese, což si pak pamatujete celý život. Jako rodič jsem sice protektivní a snažím se, aby se mým maličkým nic nestalo, ale dítě uvnitř mi jedním dechem napovídá, jak je užitečné pocítit i špetku nebezpečí a trochu se u toho umazat.
Oporou série jsou detektivní motivy. Vybavíte si, které pátrání vás zatím nadchlo nejvíc?
Jednoznačně zápletka pátého dílu, protože jsem už odmala toužila bydlet v maringotce. Nejspíš už tehdy se ve mně ozývala kočovná herečka (smích). Díky Správné pětce jsem si zčásti splnila dětský sen – a plním si ho i teď. Pořídila jsem si pozemek a maringotka na něm pochopitelně nesmí chybět. Třeba tam časem s dětmi taky zažijeme cirkusácké dobrodružství jako Správná pětka, do toho bych šla okamžitě.
Audiokniha Správná pětka jede tábořit vychází v červenci.
Co ještě vás na Správné pětce baví?
Hrdinové v příbězích neustále jedí. Při čtení jejich příhod se mi pokaždé sbíhají sliny na to, co zrovna baští – borůvkový koláč, sendvič a sýr, smažená vajíčka… Věřím, že posluchači taky dostávají chuť na svačinu, jen to slyší.
Předpokládám, že při studiovém načítání nejíte. Je však nějaký rituál, který si při frekvencích dopřáváte?
Ráda si dám na samém začátku kafíčko. Popravdě řečeno, na specifickou přípravu s výjimkou těch interpretačních zkoušek ve večerním dětském pokojíčku nesázím – ne snad z důvodu, že bych byla flink, ale protože se mi daleko lépe čte bez předchozího analyzování textu. Jakmile ho mám šanci spontánně objevovat spolu s posluchači, stávám se čtenářkou i interpretkou zároveň, což považuju za autentičtější. Máme s režisérkou dohodu, že opravy uděláme až zpětně. Pokud se mi například nepovede vyslovit správně cizí jméno na první pokus, nechá mě číst kus dál, a mně se díky tomu daří udržet a předat atmosféru. Nasaju napětí a vyšťourám v sobě onu malou Míšu: to dítě ve mně, které je zvídavé a strašně moc touží vědět, jak to dopadne.
Pomáhá vám práce s mladým publikem obecně v tom, abyste zůstala ve spojení se svým vnitřním dítětem?
No jéje! Sama ten kontakt v sobě aktivně přiživuju, jelikož by se ho nikdo z dospěláků neměl v životě vzdát. Nejen z důvodu, že ve vás udržuje jistou ryzost a nadšení ze zdánlivě obyčejných věcí, ale i proto, že nám sestup k sobě samému ulevuje od složitostí ustaraného světa dospělých. Načítáním knih pro děti a mládež podnikám osvědčenou psychohygienu a taky mi to umožňuje publiku lépe rozumět.
Oproti klasickému herectví – natož v porovnání s moderátorstvím – je práce ve studiu přece jen osamělejší počínání. Co vás na sezení za mikrofonem láká nejvíc?
Jsem vyloženě komunikativní společenský tvor, takže danou situaci beru jako výzvu. Když mezi čtyřmi studiovými stěnami čtete, nedostáváte hned zpětnou vazbu – ano, bedlivě vás poslouchají režisérka se zvukařem, jenže postrádáte reakce publika, a tak si pouze domýšlím, co je v tu chvíli správná cesta. Zároveň mě ohromně baví, že si při tom nemůžu vypomáhat berličkou vizualizace. Jsem odkojená rozhlasem, a proto mám k hlasovému herectví velký respekt, vždyť výhradně s jeho pomocí mám zprostředkovat obrazy ve své hlavě druhým, což je báječné zadání. A současně nesmím připustit, aby mé pojetí vyznělo hloupě prvoplánově – usiluju o to, abych bavila i rodiče, kteří třeba sedí za volantem a poslouchají audioknihu se svými dětmi.
Je v díle Enid Blytonové něco, v čemu pro sebe spatřujete profesionální inspiraci?
Umění překonávat sebe sama. Blytonová byla možná trošku rutinér, byť v dobrém slova smyslu, zato velmi přesně věděla, jaké ingredience musí kniha mít, aby se upekla; koneckonců napsala sérii o jednadvaceti dílech – tudíž dává smysl, že je obtížné vymýšlet pro známou pětici stále nové a nové zápletky. Naštěstí věděla, co je potřeba přidat, aby zaujala: konflikt, novou postavu, střih do zajímavého prostředí. Její soukromý život s tím zjevně hodně kontrastoval, a proto si myslím, že v pracovně ráda utíkala za dobrodružstvím.
Podle všeho s druhými příliš nevycházela, zvlášť se svými nejbližšími, vlastní dcery bohužel nevyjímaje. Čím to – podle vás –, že jiné děti, tedy její nadšené publikum tyto rysy autorčiny povahy nikdy nepocítily?
Řekla bych, že měla svůj vysněný, ideální svět, v němž byly věci jaksepatří, nicméně reálným životem se k němu příliš nepřibližovala. Snad to její vnitřní a hodně zraněné dítě toužilo po tom, co vzhledem ke své povaze nebo neradostnému osudu autorka nedokázala naplnit, a tak radši popisovala svět, který si kolem sebe přála mít: empatické přátele, psího kamaráda chápavějšího než lidé, dobrodružství, volnost… Ze zkušenosti vím, že nelze ztotožňovat umělce s jeho dílem, poněvadž to často bývá v okatém rozporu. I u řady literátek jsem se domnívala, že bychom byly skvělé kamarádky, ovšem po bližším seznámení jsem si uvědomila, že jsou mi lidsky naprosto vzdálené. Bude to asi tím, že umění vyjadřuje spíš sny tvůrců než jejich vnitřní podstatu.
Text: Michaela Merglová
Foto: se svolením OneHotBook; Michaela Merglová
