Martin Vopěnka se rozhodl napsat knihu pro mládež o Václavu Havlovi. Nechtěl jsem nechat výklad doby na disidentech, vysvětluje

06.11.2022 | Rozhovory
Martin Vopěnka se rozhodl napsat knihu pro mládež o Václavu Havlovi. Nechtěl jsem nechat výklad doby na disidentech, vysvětluje

„Přišlo mi, že tady chybí stručný ilustrovaný životopis Václava Havla i pro mládež,“ říká spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka. Knihu Václav Havel – Mocný bezmocný ve 20. století nakonec napsal raději sám. „Nechtěl jsem nechat výklad doby na disidentech ani dnešních novolevičácích,“ vysvětluje. Obrazovou publikaci otevřeně věnoval „všem malým sviním“, na kterých stojí každý totalitní režim.

Čekal jsem knihu pro dospělé, a potěšilo mě, že vidím knihu pro děti. Možná spíš pro starší děti a jejich rodiče?
Je to kniha pro mládež od druhého stupně základní školy, ale máte pravdu, že je zároveň určená i jejich rodičům. Takový je můj styl psaní literatury faktu, podobně jsem napsal i Biblické příběhy pro nevěřící děti. Nakonec je kupovali právě rodiče, aby dané téma uměli vysvětlit dětem.

Na 96 stran se vešla textem i obrazem forma, skrze kterou mohu s dcerou, která je v páté třídě, hezky otevřít dění v bývalém Československu.
Přesně tak jsem to zamýšlel. Za každou větu by se sice dalo přidat deset dalších, ale to by rozmělnilo původní záměr. Uměním je sdělit jen to podstatné. Kniha je jakýmsi základem, který by měl každý znát – pokud se tedy tématem nechce zabývat do hloubky. Většina lidí víc vědět nepotřebuje.

V knize je představen duch doby minulého režimu v širším kontextu, šlo by to dokumentovat tak jasně na jiném člověku, než byl Václav Havel?
Druhým možným přístupem by mohlo být zvolit si nějakého obyčejného člověka a pojmout knihu třeba komiksově. Ale přece jen si myslím, že na osobnosti Václava Havla lze naše nedávné dějiny ukázat nejlépe.

Proč příběh začíná velkou dvojstranou týkající se už roku 1933 a nástupu Hitlera k moci?
Jde o představení pozice Československa, když se Havel roku 1936 narodil. Duch a síla prvního prezidenta Masaryka už ustupovaly do pozadí a Československo se stalo ztraceným ostrovem svobody uprostřed fašizující se scény. Demokracie to u nás měla zpečetěné. U Havlů však zatím ještě probíhaly Vánoce plné dárků – byli úspěšní, bohatí a osobně šťastní. Byl to velký kontrast jejich života a zároveň smrákání se nad Československem.

Novou kapitolou pro mě byl odchod Havlových z Prahy za války. Co překvapilo vás?
Také mě to zaujalo, protože mě zajímalo, jak se vyrovnali s nástupem nacismu. Jejich odchod z centra dění na venkov byl velmi dobrým řešením. Myslím, že tou dobou propluli se ctí. Zajímavou zkušeností to muselo být pro malého Václava, který nastoupil do venkovské školy. Snažil jsem si představit, jak se asi chlapeček z elitní pražské rodiny cítil. Jeho spolužáci byli jako z jiného světa a stejně tak on pro ně. Nicméně  to mohlo být pro Havla přínosné i když zároveň bolestné.

Co vás vedlo k napsání této knihy?
Přemýšlel jsem o ní víc jako nakladatel než jako spisovatel. Přišlo mi, že tady stále chybí stručný ilustrovaný životopis Václava Havla i pro mládež. Jako bych tedy tuto knihu napsal v roli spisovatele na zakázku sebe samého jako nakladatele. Což je naprosto nezvyklé, protože většinou mám tyto dvě oblasti naprosto oddělené. Knihy, které píšu, si většinou nevydávám. V tomto případě byla motivací jak potřebnost takové knihy na trhu, tak pocit, že já jsem ten povolaný, kdo to umí napsat nejlépe.

Povolaný?
Vnímám psaní jako své poslání, a tak většinou se k němu cítím i povolaný. V tomto případě jsem však dostal i životní průpravu: Jako rodina jsme se politikou intenzivně zabývali. Od deseti let jsem každý den s otcem poslouchal Hlas Ameriky. Pohybovali jsme se na pomezí šedé zóny a disentu, otec se přátelil s Ivanem Havlem, bratrem Václava… Politické dění sleduji průběžně, v několika románech se zabývám budoucností civilizace, píšu polemické články… Jsem vlastně nejmladší generace, která totalitu zažila jako dospělá. Do dospělosti jsem vstupoval v 80. letech. Na rozdíl od dětí disidentů jsem mohl vystudovat, i když úplně jiný obor, než bych si přál. Zároveň mě minulý režim hrozně štval. Což se dneska těžko vysvětluje mladým lidem tíhnoucím k levičáctví. Protože každý přece na sídlišti měl ústřední topení, všichni měli práci a netekly tady potoky krve. V čem tedy ta ohyzdnost režimu spočívala? Václav Havel to mistrovsky vysvětlil ve své Moci bezmocných. Jenže je to náročný esej, takže je potřeba podat to současné mladé generaci ještě o něco jednodušeji.

V úvodním slovu píšete, že kniha je věnovaná „všem zbabělým a podlým krysám, které přisluhovaly komunistickému režimu“ a že jste šťastný, že tito lidé prohráli. Nakolik je to vzkaz z minulosti pro dnešní dobu, kdy Kreml viditelně vystrkuje rohy?
Ano, ta kniha je pomníček všem těm malým sviním, na které se zapomíná. Některé z těch velkých sviní se i omluví, ale ty malé si nějakou tu svoji kouličku valí dál. Zmínil jsem příklad mé třídní, ruštinářky, kterou jsem jmenovitě vytáhl na světlo za všechny. Dokázala znepříjemnit život celé třídě, člověk byl pořád jednou nohou vyhozen ze školy, protože stále čekala na nějaké záminky. Pořád nás něčím dusila. Jedna malá svině dokáže strašně zatopit, a právě na nich stál tehdejší režim, proto by se na ně nemělo zapomínat. Neznamená to ale, že jsem nesmiřitelný. Dneska se vedou diskuse o generálovi Pavlovi, je mu vyčítána jeho minulost, ale zrovna v případě tohoto člověka si myslím, že si svoje chyby odpracoval. Lidé mají právo dělat chyby a pak je napravit, to je v pořádku. Jenže tyhle malé krysy vždycky na chvíli zalezou, pak zase někde vylezou, a mezitím neprovedou žádnou sebereflexi. Proto jsem si dovolil věnovat jim tuto knihu.

Když jsem četl tu větu o vaší ruštinářce, vybavil se mi film Pelíšky a učitel, kterého hrál Jaroslav Dušek.
(smích) No jo, takhle to prostě bylo. A je to škoda! Závidím dnešním dětem. Můj syn teď skončil gymnázium, a byl to pro něj nádherný čas. Spousta lidí si neváží toho, co dnes má. Nedávno jsem byl na Sjezdu spisovatelů, kde byli především mladí spisovatelé, a viděl jsem tolik zahořklosti, stížností a negace, že jsem z toho byl v šoku. Někdo si tam stěžoval i na to, jak vypadají naše města, tak to už jsem musel vystoupit a říct, že naše města, po kterých jsem chodil už v dobách socialismu, dnes opravdu vzkvétají. Vidím zlepšení úplně všude, i když samozřejmě je pořád na čem pracovat. Proto ta minulá doba potřebuje být vysvětlená, aby se k ní neupínaly idealistické představy.

Jak se vám dařilo s ilustrátorkou Evou Bartošovou hledat finální podobu knihy?
Udělal jsem základní scénář ilustrací, protože představu jsem měl, a Eva Bartošová ji skvěle naplnila. Úžasně tu dobu vystihla, výsledek předčil mé očekávání. Ano, hledali jsme výrazovou formu, takže na začátku načrtla několik různých druhů ilustrací a vybrali jsme si jeden styl. Měl jsem ji doporučenou díky její absolventské práci o normalizaci, kde měla i dobře portrétovaného Havla.

Píšete prý ručně, vznikala tak i tato kniha?
Ručně píšu pouze beletrii, literaturu faktu ne, tu jsem schopný psát rovnou do počítače.

Říkal jsem si, jestli jste si u toho rovnou nekreslil?
Dá se říct, že to, co jde více přes hlavu než ze srdce, mohu psát rovnou do počítače. Co ale jde z hloubky, jsem schopný psát jedině rukou.  Příští rok mi vyjde encyklopedie abstraktních pojmů pro děti Na co si nejde sáhnout, tedy další literatura faktu. Tu jsem psal také rovnou do počítače.

Zaujalo mě barevné dělení černého a modrého textu, kdy je na první pohled vidět, které dění se týká světa a které Havla. To byl jasný nápad od začátku nebo vznikl v průběhu?
Od začátku jsem měl myšlenku, že zhruba do poloviny se budou v knize odehrávat velké dějiny, zatímco pořád ještě bezvýznamný Havel k nim bude doplňkem. Pak někde kolem Charty 77 se on sám stává dějinami. Od té chvíle je hlavní linií knihy jeho život, zatímco dějiny jsou jen doplňkem. Přehoupne se i font písma a jeho velikost.

Proč kniha vychází zrovna teď, na podzim 2022?
Loni v únoru jsem dopsal román, a pak mívám volnější období, než se pustím do dalšího většího díla. Mezitím si vždy odskočím k nějaké pohádce nebo knize tohoto typu. Změnou žánru si vlastně duševně odpočinu. Tuto knihu tedy nenastartovaly vnější okolnosti, ale můj osobní tvůrčí kalendář. Zároveň ale vychází v pravý čas, i když to tak nebylo plánované. V těchto nelehkých časech si teprve uvědomujeme, jak tady někdo jako Václav Havel chybí. A nemyslím tím jenom českou scénu, stačí se podívat na prázdnotu světové politiky.

 

Martin Vopěnka (* 1963)
Spisovatel, publicista, nakladatel a cestovatel. Vystudoval fakultu jaderné fyziky, ale své pravé místo nalezl v literární tvorbě, jíž se věnuje od počátku 90. let. Knihy nejen píše, ale také vydává ve svém nakladatelství Práh.

Text: Jan David
Foto: Karel Cudlín, se svolením Martina Vopěnky

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.