Příběhů z české historie již bylo sepsáno nespočet. Spisovatelka a scenáristka Markéta Dočekalová však vypátrala dosud neznámý a překvapivý osud významné tuzemské osobnosti Františka Škroupa. V knize Kde domov můj? se vydáváme po stopách autora hudby české hymny, které nás zavedou do nizozemského Rotterdamu 19. století.
Zaujme osobnost Františka Škroupa nejen svým dílem, ale i osobním příběhem?
Když si příběh vymýšlíte, jako to bylo v případě mých předchozích knih, můžete ho vygradovat, aby byl pro čtenáře napínavý. Když ale píšete o skutečném člověku, nemusí to tak být a na začátku jsem se obávala, jestli půjde o dostatečně zajímavý materiál. Františkův příběh je ale velmi adrenalinový. Prožíval šťastné chvíle, období slávy, ale i hluboké propady. Neměl to jednoduché. V podstatě každá významná osobnost v naší historii, která v životě něco dokázala, měla pohnutý osud. František na politickou objednávku přišel o místo kapelníka ve Stavovském divadle, kde působil třicet let. Tolik toho pro českou kulturu udělal! Bylo to ale v době již několikáté vlny národního obrození, kdy se odstraňovaly takzvané staré struktury, za které byl považovaný každý nějakým způsobem spojený s němčinou. On měl za manželku Němku, a navíc velmi často pracoval i pro Němce. Nedělal rozdíly v tom, kdo zakázku zadal. Po odchodu z divadla zažíval opravdu těžké časy. Když ho proto požádali, aby přijel do Nizozemska řídit vznikající operu, byl šťastný, že dostal pracovní nabídku a přestěhoval se do Rotterdamu. Velice se mu ale stýskalo po rodině, stále doufal, že za ním manželka s dětmi bude moct časem přijet. Bohužel se potýkal se zdravotními neduhy a začátkem února 1862 v Nizozemsku zemřel. Tragické je, že v březnu se za ním konečně měla přestěhovat manželka s dětmi, jak si vždycky přál.
Proč jste se pustila do skutečného příběhu?
Píšu od dětství, napsala jsem řadu smyšlených příběhů, a když vidím, jaká kvanta knih vycházejí, říkala jsem si: „Mám vymýšlet další příběh, když jich je už tolik?“ Padly na mě chmury, jestli to má vůbec smysl, a cítila jsem vnitřní potřebu věnovat se něčemu, co má větší význam. Vyučuji na vyšší odborné škole a všimla jsem si, že když se studentů zeptám na jméno Františka Škroupa, asi jen jeden ze šedesáti si vybaví, o koho jde. František přitom není pouze autor písně, která se později stala českou hymnou, ale i první české opery (Dráteník z roku 1826) a mnoha dalších významných děl. Mrzelo mě, že Češi neznají člověka, který byl pro naši kulturu tak důležitý. O jeho životě v Rotterdamu jsem navíc vždy našla jen jednu dvě věty, že v roce 1860 tam odjel a o dva roky později zemřel. Nikde se nepsalo, co to bylo v jeho životě za období. Tak jsem po tom začala pátrat a postupně se do Františka úplně zamilovala. Neřeknu mu už jinak než František. Svou knížkou bych ráda čtenářům ukázala, jak úžasný to byl člověk, a zasadila se o to, aby se na něj nezapomnělo.
Portrét Františka Škroupa od Antonína Machka (1840). Zdroj: Wiki Commons
Jsou na tom Nizozemci lépe a vědí, kdo byl František Škroup?
František v Rotterdamu zažil velkou slávu. Mnohem větší než v Praze. Pokud jde o míru úspěchu, byl to takový Karel Gott! Lidé z hudebního světa Františkovo jméno znají všichni a velmi si ho váží. Byl klíčovou osobností pro rozvoj nizozemské opery. Z běžných lidí na jeho jméno zareaguje tak jeden z deseti. Překvapilo mě, že si ho většina vybaví jako důležitého hudebního skladatele, který v Rotterdamu zemřel bídou. To sice není pravda, nějaké povědomí o něm ale mají.
Jak se vám povedlo naladit se na muže-skladatele z 19. století?
Cítila jsem mezi námi velké napojení. Žili jsme ve stejném městě a chodili po stejných místech. Já jsem v Rotterdamu zamlada studovala a při svých rešerších jsem pátrala, kde František bydlel. Zjistila jsem, že měl byt asi jen pět minut od knihovny, do které jsem chodila. Oběma se nám také velmi stýskalo po domově. Byla jsem v Nizozemsku v době, kdy internet nebyl běžně dostupný, mobily teprve začínaly a telefonovat domů bylo příliš drahé. Oba jsme byli odkázaní na poštu. Cítila jsem se osamělá a uměla si představit, co asi cítil. Velmi mi také pomohlo číst dobové texty. V nizozemštině 19. století to sice nebylo nejjednodušší, přenesly mě ale do té doby a díky nim jsem se dověděla, jak lidé tehdy mluvili a co o Františkovi psaly soudobé noviny.
Našla jste dostatek zdrojů, nebo jste musela i fabulovat?
V žánru doku románu je fikce přípustná pouze v případě, že narazíte na nějaké bílé místo a informace nejsou dostupné. Pokud ale znáte celek, není tak těžké vyvodit, jak to asi bylo, a fabulujete v rámci logiky příběhu. Smyšlené jsou samozřejmě dialogy. V knize František například jede na výlet s kolegy z opery. Vím, kudy jejich trasa vedla, netuším ale, co si povídali. Je však neuvěřitelné, co všechno jde dohledat. Existují veškeré záznamy například o počasí. Když píši, že František přišel v konkrétní den domů z divadla a před spaním se díval z okna na úplněk, ten den úplněk opravdu byl. Hrozně mě bavilo tyhle informace zjišťovat. Stala se z toho pak už skoro posedlost!
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
To jsou vskutku podrobné rešerše! Co na životě v Rotterdamu 19. století vám přijde nejzajímavější?
Překvapilo mě, jak rychle fungovala pošta, i když měli k dispozici pouze drožky s koňmi a na některých úsecích vlaky. Z jeho dopisů manželce jde vypočítat, jak dlouho dopisy chodily, a z Rotterdamu do Prahy to trvalo pouze tři dny. Když jsem nyní zvala na křest knihy rotterdamského starostu, pozvánka mu přišla za deset dní, a to doporučenou poštou a v době letadel! František žil v mnohem těžší době než my dnes. Uvědomila jsem si kolik věcí, které považujeme za naprostou samozřejmost, tehdy neměli. Například ve svém bytě neměl zavedenou vodu a musela se nosit z veřejné pumpy. Proto tolik děvčat tehdy pracovalo jako posluhovačky v domácnostech. Rotterdam bylo úplně jiné město, než jak jsem ho později poznala já. Ve Františkově době stálo na kůlech jako Benátky, bylo mnohem vlhčí, vevnitř i venku, a jeho zdraví tím neprospívalo. Já už Rotterdam poznala jako moderní kosmopolitní město.
Stojí za návštěvu?
Určitě. Rotterdam byl za druhé světové války vybombardovaný a skoro nic z něho nezbylo. Nizozemci to ale obrátili ve výhodu a udělali z něho architektonický zázrak. Je to muzeum neobyčejné, experimentální architektury. Letos se také píše Rok české hudby a ve spolupráci s Českým centrem v Rotterdamu připravujeme trasu po stopách Františka Škroupa. Bude končit na hřbitově, kde je pohřbený, a návštěvníci mu můžou na hrobu zapálit třeba svíčku. A jedna taková rotterdamská perlička, kterou byste si neměli nechat ujít: metrem můžete za pár minut dojet přímo na pláž!
Dobový obrázek divadla, ve kterém František pracoval. Litografie z roku 1862. Zdroj: se svolením Městského archivu Rotterdam
Když jste s Františkem strávila intenzivní tři roky, co si počnete nyní, když je kniha hotová?
Moji čtenáři, kteří mi ještě před vydáním dávali zpětnou vazbu, se mě ptali, jestli druhý díl bude o jeho synovi Alfrédovi. Já odpovídala, že rozhodně ne. Vždyť lidé neznají ani Františka, který napsal českou hymnu, natož jeho syna! Alfréda jsem si ale hodně oblíbila. Bylo mu pouhých osmnáct let, když mu otec zemřel, zůstal v Rotterdamu úplně sám. Později se také stal úspěšným dirigentem a cestoval po celém světě. Bude těžší o něm informace dohledat. Jenže všichni se mě na to ptají a začínají mě nahlodávat. Tak asi zkusím zjistit, jestli by se o Alfrédovi dalo něco najít. Pokud ano a první kniha bude mít úspěch, možná se do toho přece jen pustím.
Proč by si měl dnešní člověk přečíst právě tuto knihu?
Snažila jsem se ji napsat tak, aby bavila. Není to jen exkurze do Nizozemska 19. století, knížka při vyprávění střídá minulost a současnost. Odkryla jsem v ní i své vlastní zážitky, co jsem zažívala při práci na knize, když jsem kvůli tomu pobývala v Rotterdamu a trávila hodiny v archivu. Je to tak trochu i exkurze do spisovatelské práce. S některými věcmi jsem hodně bojovala a v knize se s tím netajím. Není to klasický historický román a není to ani biografie. Je to skutečně doku román, čtenář v knize půjde spolu se mnou po stopách Františkova příběhu. Kromě toho je fajn vidět, že jako Češi opravdu máme být na co hrdí.
MARKÉTA DOČEKALOVÁ vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, studovala scenáristiku a tvůrčí psaní v USA a momentálně studuje doktorát na Metropolitní univerzitě v Praze. Působí jako publicistka, pedagožka a lektorka tvůrčího psaní. V médiích se pohybuje od patnácti let. Napsala řadu televizních scénářů, stála u vzniku seriálu Ulice a je autorkou tří románů.
Text: Marie Niček
Foto: Dušan Štraus; Wiki Commons; se svolením Městského archivu Rotterdam
