Básník Marek Torčík vstoupil do světa prózy – ve svém románovém debutu s názvem Rozložíš paměť rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny.
Váš román vyšel jen před pár dny. Jak to prožíváte?
Pořád tomu nemůžu uvěřit. Knihu jsem psal roky a mám radost. Ale zároveň mám taky strach. Nevím, jestli jsem odvedl dobrou práci, jestli to všechno vůbec dává smysl. Představa, že kniha jednou vyjde, mě při psaní držela. Teď v ní sice můžu listovat, ale zase už v textu nic nezměním. Je to vlastně děsivé, člověk netuší, co na to řeknou čtenáři, jestli to nějací čtenáři vůbec budou číst. Já jsem navíc svůj největší kritik a momentálně prožívám fázi, kdy mi vadí každé slovo. Asi by mě teď raději neměli pouštět do knihkupectví.
Zatím jste se profiloval hlavně jako básník. Co vás přivedlo k próze?
Ono mezi prózou a poezií není zas až takový rozdíl. Prózu jsem četl vždycky, zato k poezii a k psaní všeobecně jsem se dostal tak trochu náhodou. Jako teenager jsem měl fotografický blog a občas tam psal kratší texty. Na vysoké jsem na psaní moc času neměl, po škole jsem musel chodit na brigády. Ale abych tu otázku trochu otočil, pro mě je důležité, když v románech poezie pořád hraje nějakou roli. Básnický jazyk umí vyvolat emoce a obrazy mnohem přesněji než ten prozaický.
Jak byste svůj román charakterizoval? Jaký je z vašeho pohledu?
Je o vzpomínkách, o tom, jak paměť utváří to, kým jsme. A jak nám někdy brání být tím, kým bychom teprve mohli být. Vlastně mi připadá, že je naše společnost pamětí posedlá a často přítomnost s minulostí srovnává. Díky podobným přirovnáním si občas všichni připadáme nedostateční a mě zajímá, kde se tyhle pocity selhání berou. Protože to, co si pamatujeme, se spíš než pravdě podobá příběhům, všechny vzpomínky jsou zkreslené.
Knihu jste napsal ve druhé osobě. Co vás k tomu vedlo?
Představoval jsem si to tak, jako bych ke čtenářům mluvil, jako bych jim vyprávěl jejich vlastní vzpomínky. Chtěl jsem totiž dojít skrze sebe a své vzpomínky na dětství k něčemu, co nejsem já, k jazyku, který dokáže mluvit i o druhých lidech. Šlo mi o to ukázat, že všechno, co se mi jako dítěti dělo, od šikany až po homofobii, souvisí s něčím obecnějším. Všechno násilí, i to symbolické, se totiž stáčí zpátky k představě, že si někdo dovolí určit, na kterých životech záleží. Podobně funguje také misogynie, se kterou se jako samoživitelka setkávala moje matka. Zaráží mě už jen to, že být gay pro část lidí znamená být zženštilý, a chovat se „jako žena“ je pro ně svým způsobem urážka.
Kolik času a energie jste investoval do samotného psaní?
Různé verze tohohle příběhu jsem sepisoval už od střední školy. Ale ta konečná vznikala po nocích něco přes tři roky. Občas to chtělo hodně sebekontroly, přijít domů ze školy, z práce a sednout za počítač. Naštěstí na mě dohlížel můj kocour, jmenoval se Goya, a bez něj bych to nikdy nedopsal.
Nakolik jste se inspiroval ve své vlastní rodině? Už jste něco málo naznačil…
Všechno, co v té knize najdete, se skutečně stalo. Bylo pro mě důležité být upřímný a vyprávět sám za sebe, ne za někoho jiného. Ale některé věci se staly jinak, někdy jde o kombinaci více událostí, lidí a příběhů. Nezajímalo mě, jestli se to stalo přesně takhle. Přece jen jde o román, ne o autobiografii.
Musel jste se přesto cenzurovat?
„Cenzura“ asi není to správné slovo. Ty věci, které v knize popisuji, nejsou nijak výjimečné, do jisté míry je zažíváme všichni. Jen o nich nemluvíme, protože se buď stydíme, anebo máme pocit, že by nás druzí soudili. Ale ono se není za co stydět, je správně, když se o tom mluví. Jinak se z toho kolotoče nikdy nedostaneme. Věděl jsem, co chci psaním sdělit a nechtěl jsem, aby ta kniha někomu ublížila, aby se mstila. Hněv je určitě potřebná emoce, ale málokdy dosáhne něčeho víc než dalšího násilí. Šlo mi o to věci spíš pochopit, snažil jsem se ke všem postavám přistupovat jako k hrdinům jejich vlastních příběhů. I můj děda měl ke svému alkoholismu, kterým ubližoval lidem okolo, nějaké důvody.
Co byste si přál, aby si čtenáři z vaší novinky odnesli?
Nejspíš otázky. A taky aby čtenáři mé knihy dokázali nehledě na to, jak moc jsme jiní, vnímat druhé především jako lidské bytosti.
Jak se vám spolupracovalo s nakladatelstvím Paseka?
Skvěle. Na obálce je sice jen moje jméno, ale nejdůležitější jsou právě lidé z nakladatelství, bez nich by žádná kniha nebyla. A i když by vám moje redaktorka Bára Klimtová tvrdila, že to není pravda, odvedla na tom textu hroznou spoustu práce. Nedokážu si pro Rozložíš paměť představit lepší domov. Paseka vydává samé skvělé knihy, ať už překladové, nebo původní české. Třeba Ekstase Jakuba Šponera byl pro mě letos velký objev. Také zrovna vydali hrozně zajímavou knihu Neviditelné řemeslo, ta je právě o redakční práci.
Vyšlo v nakladatelství Paseka.
Jakou cestou jste se vlastně dostal ke psaní?
Zní to trochu trapně, ale vážně to byl ten fotografický blog. Dával jsem tam černobílé zrnité fotky a připisoval k nim rádoby hluboké poznámky. Ty fotky i texty byly můj způsob, jak se vyrovnat se světem, s dospíváním, se samotou. Foťák jsem ale ztratil a zůstaly jen ty básně. Na vysoké jsem se s nimi přihlásil do Literární soutěže Františka Halase, poprvé jsem neuspěl, ale v roce 2016 mi díky tomu vyšla sbírka.
Máte nějaký svůj spisovatelský vzor?
Mám spoustu autorů a autorek, kteří jsou pro mě důležití. Při psaní se vracím k Virginii Woolfové, Anne Carson, k Jamesi Baldwinovi a hodně k textům a dílu Davida Wojnarowicze.
Je vám teprve třicet let. Jak vnímáte dnešní dobu?
To je těžká otázka. Podle mě žijeme v době kontrastů. Během těch třiceti let jsem zažil už několik ekonomických krizí, politici neustále mluví o konci dobrý časů, bohatí o konci rozežranosti. Ale pro někoho to dobré časy vůbec nebyly. Část společnosti se má objektivně dobře, ale pak je tu velká část, která se dobře nemá. Jak na úrovni Česka, tak celosvětově. Všechny problémy, které jako společnost máme, vlastně dopadají nejvíc na ty nejzranitelnější.
A empatie se vytrácí…
Přesně tak, naše neochota pochopit životy druhých tyhle nerovnosti jen udržuje. Přitom velmi rádi říkáme, že chceme chránit děti. Ale jak ona ochrana ve skutečnosti vypadá? Pokud se narodíte v určitých částech země, pokud se narodíte do chudé rodiny, rodiny zatížené exekucemi, pokud nejste bílí, máte statisticky mnohem menší šanci v životě uspět. A znevýhodnění se navíc sčítá. Abychom se zbavili odpovědnosti, tvrdíme, že selhávají samotní jedinci. Média ráda vyzdvihují jednotky případů, kterým se znevýhodnění podařilo překonat. Jsou to hřejivé příběhy, jenže v nás zároveň vzbuzují mylnou představu, že ti ostatní selhali.
Kde byste sám sebe rád viděl za takových patnáct, dvacet let?
Nohama pevně na zemi.
Proč je podle vás důležité číst?
Nevím, jestli je důležité číst. Pro mě ano a vždycky jsem si myslel, že mi čtení pomáhá pochopit druhé lidi. Asi to tak do jisté míry bude, ale zároveň je se čtenářstvím spojené určité snobství. Prosvítá třeba tehdy, když někdo shlíží na žánrovou literaturu. Přitom nebýt Harryho Pottera a jiných fantasy knih, sám bych nejspíš o knihy ani nezavadil. Znám spoustu lidí, co nečtou, a často jsou mnohem empatičtější než ti největší čtenáři.
Jakou knihou žijete právě teď?
Mám jich rozečtených tolik, těžko vybírat. Čtu například skvělý román Mateřství od Sheily Heti nebo básnickou sbírku Poslední cestopisy Zofie Baldygy.
Marek Torčík je básník, spisovatel a publicista. Pochází z Přerova, žije v Praze, kde také vystudoval anglofonní literatury a kultury na FF UK. V roce 2016 mu vyšla básnická sbírka Rhizomy a od té doby publikoval především časopisecky prózu i básně. V roce 2018 a 2020 se stal jedním z desítky finalistů v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ. Rozložíš paměť je jeho románový debut.
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením nakladatelství Paseka
