Šestý díl ze série s detektivem Josií Quinnovou s názvem Tichý pláč přináší Josii a jejímu týmu další nelehkou výzvu. Z parku zmizelo sedmileté děvčátko. Přestože si všichni myslí, že se holčička jenom někam zatoulala, Josie má nepříjemný pocit, že pravda bude složitější a daleko hrůznější. Když se potvrdí, že jde o únos, má Josie další tušení – že rodiče neříkají detektivům celou pravdu… Pokud chce Josie Quinnová zachránit další lidské životy, musí rozluštit, kdo skrývá temné tajemství. Zvládne rozehnat mlhu lží včas?
Ukázka z knihy Tichý pláč:
Josie se vrátila do ostatních pokojů a tentokrát se rozhlížela pozorněji. Obývací pokoj byl spoře zařízený jedinou pohovkou, konferenčním stolkem a velkou televizí na stěně. Byl to pokoj pro jednu osobu, ale působil uvolněně a radostně díky současným uměleckým dílům v jasných barvách, která visela na stěnách, a sošce šťastného Buddhy uprostřed konferenčního stolku. Jídelna spíš připomínala domácí pracovnu se stolem a několika policemi na knihy. Uprostřed stolu ležel otevřený notebook a vedle něj hromádka na stroji popsaných listů. Josie si uvědomila, že se jedná o rukopis. Jeho název zněl Pomýlení, ale jméno autora bylo odtržené. Možná potřebovala kousek papíru? Za ním stál hrnek na kávu s obrázkem na sobě naskládaných knížek a nápisem: Pij kávu. Čti knihy. Buď šťastný. Kaplanová používala hrnek jako nádobku na tužky. Možná telefonovala, potřebovala si něco rychle zapsat, vytáhla z hrnku propisku a informaci načmárala na první dostupný papír, titulní stránku rukopisu.
Napravo od notebooku ležela bezdrátová myš. Josie do ní šťouchla rukou v rukavici a obrazovka se rozsvítila. Naklonila se a viděla, že když tady Wendy seděla naposledy, četla si příchozí e-maily. Zdálo se, že se všechny týkají cesty, kterou za několik týdnů plánovala do New Yorku. Židle byla od stolu odstrčená několik metrů. Seděla tam a zařizovala si cestu, když vrah zaklepal na dveře?
Josie si to snažila v duchu představit. Wendy sedí u svého stolu a plánuje návštěvu starých přátel v New Yorku. Otevře dveře muži, kterého nezná. Něco jí řekne, což ji přiměje, aby ho pozvala dovnitř.
„Zkontrolovali jste patro?“ zeptala se Josie.
Oaks vystrčil hlavu z kuchyně. „Samozřejmě jsme prověřili, že tam nikdo není. Ale prostor jsme ještě nezpracovali, protože se zdá, že rvačka se odehrála přímo tady.“
Josie se vydala nahoru a důkladně vše studovala pohledem. Oaks měl pravdu, nic nevypadalo narušeně. Pochybovala, že by vrah měl důvod jít nahoru. Vrátila se a počkala poblíž vchodových dveří, zatímco se tým zpracovávající důkazy přesunul do kuchyně. Očima ještě jednou zalétla k obývacímu pokoji a pak k jídelně či domácí kanceláři. Nedokázala odtrhnout pohled od židle u stolu. Neměla kolečka, což dávalo smysl. V místnosti ležel koberec. Kolečka by se na koberci zadrhávala, ledaže by si Kaplanová dala pod stůl plastovou podložku.
Oaks přešel k Josii. „Co máte na srdci?“
Ukázala na židli. „To mi dělá starosti.“
„Kancelář?“
„Židle. Kdyby se Kaplanová postavila a odsunula židli, nestála by tak daleko, téměř přes celou místnost.“ Josie vešla do místnosti a postavila se mezi židli a stůl. Oaks ji následoval.
„Tolik místa by člověk potřeboval jen v případě, že by se pokoušel dostat pod stůl.“
„Možná jí něco upadlo,“ navrhl Oaks.
Josie klesla na všechny čtyři a podívala se pod stůl. Úplně vzadu, u stěny, ležela kulička z bílého papíru. Vytáhla zpod svého ochranného obleku mobil, zapnula baterku a na zmačkaný papír si posvítila.
Oaks si dřepl a podíval se jí přes rameno. „Vidíte? Upadl jí kus papíru.“
Josie ho ještě chvíli zkoumala. Rychle si uvědomila, kde už něco podobného viděla. „To není kus papíru. Je to kukla.“
„Prosím?“
„Kokon,“ vysvětlila Josie. „Vypadá přesně jako ten, který jsem viděla ve škole v lavici Lucy Rossové. Oaksi, byla tady. Lucy tu byla. Vrah ji přivedl s sebou. Proto ho Wendy Kaplanová pustila dovnitř. Lucy čekala tady, zatímco s tím chlapem mluvila v kuchyni.“
„To znamená, že Lucy mohla vidět ten zápas, vraždu.“
„Nebo možná všechno jen slyšela, a proto se schovala tady pod stůl. Když skončil, přišel sem a hledal ji.“
„Odstrčil židli,“ pokračoval Oaks. „A vytáhl Lucy ven.“
„Ale tohle tam nechala.“
„Myslíte, že sedmileté dítě je dost chytré na to, aby nám nechalo stopu, že je naživu?“
„Myslím si, že dělala něco, na co se mohla soustředit, aby nevnímala, co se děje ve vedlejším pokoji. Dělá, co může, aby se mentálně distancovala od toho, co vidí a prožívá,“ odpověděla Josie. „Ale jestli je pořád naživu, existuje šance, že se nám ji podaří přivést domů.“
Text: se svolením Grada Publishing
Foto: Štěpánka Levá
