I člověk, který se směje, v sobě může nosit velkou bolest, říká Kristýna Řeháková, autorka knihy Hraničářka, v níž popisuje svůj celoživotní boj s hraniční poruchou osobnosti.
 

Hraničářka shrnuje vaši zkušenost s hraniční poruchou osobnosti, kterou trpíte. Proč jste se rozhodla o své nemoci napsat právě knihu a který okamžik byl ten rozhodující, že jste začala psát?

Hned v úvodu bych zmínila, že nerada používám (i slyším) slovo trpět v souvislosti s hraniční poruchou osobnosti. Tou samotnou poruchou člověk nemusí zákonitě jen trpět. Zkrátka ji má, byla mu diagnostikována. Důležité je, aby se člověk s hraniční poruchou naučil eliminovat projevy, jež mu ztěžují fungování v běžném životě. Pokud se tohle zvládne, dá se z ní, jakkoli to zní absurdně, mnohé vytěžit.

Když jsem začala psát, neměla jsem žádné ambice. Ve snu by mě nenapadlo, že rukopis byť jen dokončím. Chtěla jsem ale napsat svůj příběh pro syny. Potřebovala jsem, aby ho znali do hloubky, ode mě, ne tak, jak jim ho možná někdy někdo převypráví. Byla jsem po několika hospitalizacích, dvou vážných pokusech o sebevraždu a s věčnou vidinou toho, že nikdy nebude líp. Ten rukopis vznikal v podstatě jako ospravedlnění se jim v případě, že svůj život skončím.

Jaký klíč jste zvolila, když jste se rozhodovala, které zážitky ze svého života v knize převyprávíte, a které ne?

Nenazvala bych to přímo klíčem. Psala jsem především pocitově na základě důležitosti. Za celý život jsem pochopitelně prožila mnohem větší množství situací a vztahů. V knize jsou ale rozebrány podrobněji jen ty, které se mi zdály být zcela zásadní, takové, které mě v něco utvořily a někam (k něčemu) mě dovedly. Špatné, ale i ty hezké.

Vyšlo v listopadu v nakladatelství Rosier.

Radila jste se při psaní Hraničářky s odborníky, nebo jste knihu pojala čistě jako svoji zkušenost s nemocí?

Vyloženě radit jsem se s nikým nešla. Přestože knih (těch odborných), které se zabývají hraniční poruchou osobnosti, není mnoho, dají se sehnat. Já v nich ale, přestože jsem je přečetla všechny, většinou nenašla, co jsem hledala. Byla jsem vždycky spíš praktik než teoretik, takže mi odborné texty nedaly odpovědi na spousty otázek. Myslím, že pro samotné odborníky je těžko uchopitelné, jak se člověk s hraniční poruchou v některých situacích cítí. Mohou si to myslet, představovat, nikdy si to ale sami v sobě nedokážou odžít. Je to podobné, jako když porodník – muž, řekne rodící ženě, že ví, jakou bolest cítí. Neví.

Jaký dopad byste chtěla, aby kniha na čtenáře měla?

Těžká otázka, na kterou se ale pokusím odpovědět nejlépe, jak budu umět. Během celého psaní rukopisu jsem nepřepokládala, že kniha spatří světlo světa. Možná právě to z ní udělalo knihu neobyčejně otevřenou, intimní a bolavou.

Přála bych si, aby pomohla lidem na cestě k uvědomění si, že i člověk, který se směje, v sobě může nosit velkou bolest, že i ten, kdo žije zdánlivě normálním životem, může reálně přemýšlet nad jeho koncem, přestože k tomu podle nás nemá žádný racionální důvod.

V textu je často zdůrazňováno slovo „hranice“. Co hranice znamenají konkrétně pro vás?

Jsem přesvědčená o tom, že hranice úzce souvisejí s pocitem vlastní hodnoty, sebeláskou. Jen člověk, který si váží sám sebe a má zdravé sebevědomí, si je dokáže správně a pevně nastavit. Ke komukoli. U mě se často mění v závislosti na aktuálním rozpoložení, což je pro spoustu lidí, kteří se mnou přijdou do kontaktu, matoucí. Nechápou, proč jsem na tu stejnou věc desetkrát kývla a pojedenácté vyletím jako čertík z krabičky. Často se snažím lidem vyjít vstříc, řekla bych až na úkor sebe samé, mám problém říkat ne. Ale to už jsme zase na začátku. U pocitu vlastní hodnoty, který většina hraničářů bohužel vůbec nezažívá.

Text: Jiří Popiolek
Foto: se svolením Kristýny Řehákové