Tomáš Němec šéfuje už sedmým rokem nakladatelství Mystery Press, v němž vychází knihy například Tima Weavera, Ondřeje Neffa, Marie Rejfové či nově Jeffreyho Archera. Po letech autorské hibernace navíc napsal a také sám vydal román Život válečníka, kterým skládá hold žánru hrdinské fantasy.

Nakladatelství Mystery Press působí na českém knižním trhu od roku 2015. Jak těch sedm let vnímáte?
Sedmička je moje šťastné číslo, takže určitě pozitivně. Co na to říct, byl to mnohdy punk. Budovali jsme nakladatelství i značku Mystery Press, kolíkovali jsme naši pozici na knižním trhu a mezitím pomalu, ale jistě rostli. Něco se povedlo, něco ne, některé vize se naplnily, jiné nikoliv, ale objevily se nové výzvy. Každopádně jsme se teď dostali do hraničního bodu, kdy se – navzdory krizím, pandemiím a válkám – musí z „one man & manželka show“ stát klasická firma. Už teď se těším na rozhovor v Knihkupci za dalších sedm let.

Na co jste za dobu fungování nejvíc pyšný?
Na to, že se Mystery Press dokázal v relativně krátké době prosadit na extrémně konkurenčním tuzemském knižním trhu. Kdo se v této branži jenom trochu orientuje, ví, že to rozhodně není nic jednoduchého. A taky jsem pyšný na lidi, kteří s námi nakladatelství budují: ať už jsou to autoři, překladatelé, výtvarníci, ilustrátoři, grafici nebo sazeči. Je to divoká banda extrémně chytrých, šikovných, tvořivých a pracovitých lidí napříč genderem i věkem a já jsem hrdý, že – řečeno fotbalovou terminologií – kopou za náš tým.

Orientujete se hlavně na detektivky, thrillery a krimi romány. Proč zrovna na ně?
To je jednoduché: rád čtu detektivky, thrillery a krimi. A ctím pravidlo: vydávej to, v čem se vyznáš. Kdykoli jsem ho porušil, dostal jsem za uši. Ale poslední roky už tak striktně zaměření nejsme. Postupně přibyly další žánry: fantasy, sci-fi, romantika, historie, young / new adult, sem tam zabrousíme do literatury faktu. V tom se zase vyznají moji kolegové. Kdybych chtěl dneska Mystery Press charakterizovat, tak jako nakladatelství – doufám kvalitní – oddychové literatury napříč žánry.

Dáte nám nějaký zaručený knižní tip z vaší produkce, který by nám okořenil dlouhé podzimní večery?
Mám docela dobrodružnou povahu, takže čas od času zkouším prosadit na českém trhu autory, kterým se na něm dosud nedařilo, ačkoli jsou ve světě považováni za bestselleristy. To je třeba případ britského spisovatele Jeffreyho Archera, od něhož jsme začali vydávat opulentní rodinnou ságu Cliftonova kronika. Na jaře vyšel první díl Jen čas ukáže a právě v těchto dnech míří na pulty knihkupectví druhý, Otcovy hříchy. Pokud patříte k fanouškům legendární Ságy rodu Forsytů, pak rozhodně nesáhnete vedle. Je tam všechno, co má v podobných knihách být: láska, válka, zrada, pomsta, nenávist, dobrodružství a řada nečekaných zvratů, které neumí zkomponovat nikdo lépe než právě Archer.

Jak vypadá váš typický pracovní den?
Můj typický pracovní den se skládá z usilovné snahy dosáhnout ochablého držení těla, jak by řekla moje praktická lékařka. Většinu času trávím u počítače a při tom lituju, že nemám alespoň patero rukou a tři hlavy. Ale protože mám z  doktorky respekt (dobře, je to strach), snažím se s tím něco dělat. Naštěstí mě jedna jorkšíří dáma – a samozřejmě také moje žena Lucie – nenechají, abych srostl se svým pracovním stolem. I když se o to často urputně snažíme. Já i stůl.

Jak ze své pozice majitele nakladatelství a šéfredaktora vnímáte aktuální dění na knižním trhu?
Fatalisticky. Snažím se netrápit věcmi, které neumím ovlivnit. To mě naučila coby nakladatele pandemie a stejně to praktikuju i v případě války a inflace. Samozřejmě to neznamená, že bychom na tyhle výkyvy a krize trhu v Mystery Pressu nereagovali – spíš se to ale snažíme brát jako výzvu, jako příležitost udělat něco jinak a možná i lépe.

Deset let jste dělal fantasy časopis Pevnost. Jak na tu etapu vzpomínáte? Co vám dala?
Dneska na ni vzpomínám s rozněžnělou nostalgií. Práce v Pevnosti mi dala především spoustu přátel. A také profesních zkušeností a kontaktů, čehož jsem se nebál využít, když jsem skládal tým Mystery Pressu. Takže teď pro nás píše třeba legenda české sci-fi Ondřej Neff, ale taky řada mladých dravců jako třeba Jakubové Hoza a Mařík, Vilém Křížek nebo Martin Sládek. A nemůžu nezmínit mé „věčné souputníky“, výtvarníka Lubomíra Kupčíka a grafika Lukáše Tumu, kteří stojí třeba za famózními obálkami historických detektivek s bratrem Cadfaelem.

Na kontě máte epickou fantasy Život válečníka, kterou jste do světa vypustil letos v září. Jak to probíhá, když člověk vydává knihu sám sobě?
Musím přiznat, bylo to drobně schizofrenní. Na druhou stranu – a při vší úctě k mým kolegům – lepšího nakladatele bych hledal těžko. A jako nakladatel autora taktéž… Ale vážně, výhoda je, že jsem mohl Život válečníka vypravit absolutně podle svých představ. Jako správná fantasy má na předsádkách mapu, navíc je v knize osm velkých (a řada drobných) ilustrací právě od Lubomíra Kupčíka – zkrátka jsme ho vymazlili. Jasně, má to i své proti. Když autor pošle rukopis nakladateli, může se s čistou hlavou pustit zase do psaní. To se mě netýká. Když jsem odevzdal Život válečníka, musel jsem okamžitě přepnout do nakladatelského módu, takže na psaní čehokoli dalšího začínám mít čas až teď, když je kniha na knihkupeckých pultech. Slovy taxikáře Tonyho z filmu Big Lebowski: „Ale nestěžuju si, stejně nemám komu.“

Jak byste svůj fantasy román charakterizoval? O čem vypráví?
Je to epická fantasy. Hrdinská fantasy, chcete-li. Je to subžánr, kterému se v době, kdy pravěcí lidé objevili oheň, říkalo meč & magie. Dneska už ho píše jen pár pošetilců, jako jsem třeba já. Ale nemůžu si pomoct, mně to prostě baví. A o čem je? Hlavní hrdina knihy, válečník Sebasttyen, zjistí, že není úplně člověkem, takže mu nezbývá, než si najít místo k životu, což je v impériu ovládaném despotickým Císařem velmi obtížné: a tak bojuje a miluje, jak už to obvykle hrdinové dělávají, a přitom se musí postavit lidem, monstrům i bohům a nakonec i vlastnímu osudu, i kdyby to mělo znamenat, že svůj svět spálí na popel.

Jak dlouho jste na příběhu pracoval?
První poznámky k Životu válečníka jsem naškrábal na sklonku roku 2019. Samotnou knihu jsem začal psát v zimě 2020 a dokončil jsem ji před Vánoci 2021, takže jsem na ní pracoval zhruba dva roky, když nepočítám následné editování, dopisování, přepisování a redigování. Jejím základem se stala povídka „Poslední z vymírajícího národa“, se kterou jsem kdysi vyhrál soutěž O nejlepší fantasy, plus dvě další, které jsem měl v šuplíku. Všechny tři jsem napsal znovu, udělal z nich kapitoly románu a připsal dalších pět. Byl to tuším publicista a redaktor Boris Hokr, kdo podotknul, že Život válečníka je můj „milostný dopis žánru hrdinské fantasy“. Nemohl to vystihnout lépe, ten bystrý chlapec.

Když se podíváme do budoucnosti, co pozitivního od ní očekáváte?
Konec války na Ukrajině. Zároveň doufám, že nebude mít podobu jaderné apokalypsy… A jinak? Samozřejmě se moc těším na knihy. Na ty, které vydám, a na ty, které napíšu. A na Krušné hory, krajinu mé duše. Právě na podzim jsou nejmagičtější.

TOMÁŠ NĚMEC (* 1976)
Narodil se v severočeském Duchcově. Vystudoval Obchodní akademii v Teplicích a nedostudoval Právnickou fakultu na ZČU v Plzni. Řadu let působil jako šéfredaktor fantasy magazínu Pevnost a než začal šéfovat Mystery Pressu, sbíral zkušenosti v nakladatelstvích Epocha a FANTOM Print. Publikoval hrst kratších textů v antologiích i časopisech a epizodami Chladná hra (2006) a Stín legendy (2007) přispěl do populární sci-fi / fantasy série Agent JFK. V roce 2003 získal za vítězství v literární soutěži O nejlepší fantasy titul Nositel meče a oceněná povídka „Poslední z vymírajícího národa“ se stala prazákladem o dvacet let později napsané knihy Život válečníka. Žije v Kralupech nad Vltavou, pracuje v Praze, a pokud má jen trochu volného času, mizí do pochmurné krajiny Krušných hor, svého osobního lesa mytág.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Tomáše Němce a Mystery Press