Doku román Markéty Dočekalové Kde domov můj? vyšel u příležitosti letošního 190. výročí prvního veřejného uvedení písně „Kde domov můj“ na prknech Stavovského divadla. Život autora české hymny Františka Škroupa v dalekém Rotterdamu však není ani zdaleka jedinou zajímavou exkurzí, kterou při četbě zažijete.
Kniha je důkazem, že forma doku románu, či reportážního románu, je stále velmi atraktivní, dobře se čte a může zejména mladé čtenáře bavit výrazně víc než klasická biografie.
Díky své dokumentárnosti a přítomnosti mnoha reportážních prvků, dozví se čtenář nakonec mnohem více než jen biografická data hudebního skladatele. Udělá si mimo jiné velmi dobrou představu o tom, jak se žilo v Praze a v Rotterdamu v 19. století.
Zůstaňme pro začátek v rodné kotlině. Jak velký myslíte, že byl v té době tzv. typický pražský nájemní byt? Měl velikost 1 + 1 a pokud jde o výměru, v průměru dělala 24 metrů čtverečních. Někdy se jednalo jen o jednu velkou místnost této velikosti. Lidé dávali však raději přednost bytům rozděleným do dvou malých místností, protože často tu druhou pronajímali. V bytě o velikosti necelých třicet metrů čtverečních tak často bydlela početná rodina (lidé tehdy měli běžně víc jak pět dětí), která ještě druhou malou místnost pronajímala. Proč? Aby zvládla bydlení zaplatit.
Praha byla v té době, pokud jde o bytový fond a průměrnou velikost bytů, pozadu za Evropou. Nájemních bytů nebylo mnoho, měly malou velikost a bydlení bylo již tehdy velmi drahé.
Pojďme ale k číslům, která se v knize také dočtete. Pronájem typického průměrného bytu na Starém Městě pražském stál 330 zlatých ročně. Plat vyššího úředníka dělal 500 až 700 zlatých ročně, roční mzda dělníka 100 až 200 zlatých a roční plat učitele se pohyboval kolem 150 zlatých. Plyne z toho, že si učitel nemohl dovolit v Praze pronájem bytu 1+1! Stál totiž více jak dvakrát tolik, než kolik vydělával. Proto si většina učitelů u někoho pronajímala jeden pokojík a často si ještě přivydělávala soukromým doučováním žáků.
Další zajímavost, kterou se v knize dočtete, je výše důchodu, který František Škroup obdržel, když byl na politickou objednávku po třiceti letech práce vyhozen ze Stavovského divadla. Jeho důchod dělal 1050 zlatých ročně. Autorka v knize uvádí přepočet tehdejších zlatých na dnešní české koruny, ze kterého plyne, že k cenám roku 2017 měl František roční důchod 157 500 korun. To je 13 125 korun měsíčně. Jeho žena nepracovala (jak bylo tehdy obvyklé) a z tohoto příjmu potřeboval uživit rodinu se šesti nezletilými dětmi a k tomu ještě platit nájemní byt na prestižní pražské adrese.
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
Sluší se dodat, že 1050 zlatých ročně byl na tehdejší dobu velmi vysoký důchod, protože nezapomínejme, že učitel si svou učitelskou profesí vydělával ročně sedmkrát méně!
Tak jako v knize najdete zajímavosti o životě v tehdejší Praze, totéž najdete i o Rotterdamu a Nizozemsku obecně. Například se dozvíte, že zatímco na našem území byla povinná školní docházka zavedena 6. prosince 1774, v Nizozemsku se tak stalo až 1. ledna 1901! Je milé zjistit, že území Českého království patřilo v oblasti školství a vzdělávání k nejpokrokovějším zemím tehdejší Evropy.
Byli jsme tehdy mnohem dál než Nizozemsko, a to v mnoha oblastech. Praha patřila spolu s Vídní k absolutní kulturní evropské špičce, a zatímco v Nizozemsku se opera teprve rodila, u nás jsme s ní měli už bohaté zkušenosti. Mimochodem, František Škroup není jen autorem hudby k písni „Kde domov můj“, ale také autorem první české opery (Dráteník, premiéra 2. února 1826), což mnoho lidí neví.
Perlička na závěr nám asi úsměv na tváři nevyloudí. Zatímco v roce 1860 cestoval obyčejný dopis z Rotterdamu do Prahy 3 dny (v době, kdy nebyla letecká přeprava), když autorka zvala rotterdamského starostu na křest své knihy, cestoval doporučený dopis z Prahy do Rotterdamu celých 10 dnů! Inu, když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.
Text: M. V. Stránská
Foto: se svolením nakladatelství Rosier
