Zamilovat se do o sedmnáct let mladšího Itala a přestěhovat se do slunné Kalábrie? Není to zápletka z červené knihovny, nýbrž skutečný příběh Blanky Malé. Ve své knize Láska ve špičce italské boty rozhlasová moderátorka otevřeně vypráví o tom, že i po padesátce je možné změnit život a sny se stávají skutečností.
Po rozvodu jste si dopřála zaslouženou dovolenou? Proč jste si vybrala zrovna Itálii?
S Itálií jsem spojená pupeční šňůrou, která nevím, kde se vzala. Pátrala jsem po tom v naší rodinné linii, ale vypadá to, že v ní žádné Italy nemáme. Já přitom vypadám jako Italka, zvlášť když jsem ještě mívala černé vlasy, jsem hodně temperamentní a z naší rodiny jsem vždycky vyčnívala. Do Itálie jsem jela poprvé v pětadvaceti letech, a okamžitě jsem cítila, že jsem našla svůj druh. Když jsem tedy poté, co mi nevyšlo třetí manželství, hledala místo, kde bych zahojila svou bolavou duši, odjela jsem do Kalábrie. Přitahovalo mě Pobřeží bohů a chtěla jsem se podívat do jednoho kostelíku v Tropee. A tam jsem docela nevinně napsala na papírek přání „tady chci žít“. A vidíte, jak to dopadlo…
Co vás na Itálii tolik přitahuje?
Když jsem tam pětadvaceti letech poprvé přijela a vystoupila z autobusu, stačil jediný nádech a byla jsem okouzlená. Tak krásně to vonělo! Piniové háje, čerstvá bazalka… A nejvíce si mě získali lidé. Smějí se očima, gestikulují, povídají si u jídla… V naší rodině se svou divokostí vymykám. V Itálii jsem si konečně připadala „normální“ (smích).
Čím je jihoitalská Kalábrie specifická?
Myslela jsem si, že na jih od Říma už je to spíš jako v Africe nebo že tam nebude bezpečno kvůli mafii. Není to tak horké. Pokud chcete poznat pravou Itálii, jeďte do Kalábrie. Přijdu si tam jako v jiném světě. Jako bych se vrátila o sto let zpátky, čas tam plyne jinak. Rozlišujete, jestli je noc, nebo den. Kolik je ale přesně hodin, na tom nezáleží. Není tam prostor pro stres. Lidé jsou uzavřenější než jinde v Itálii, když vás ale přijmou, je to pouto na celý život. A je tam také krásná, divoká příroda. Kalábrii se právem přezdívá „Karibik Evropy“. Pláže jsou nádherné, přitom tam není hlava na hlavě a najdete místa, která jsou ještě nedotčená. Ze všech koutů na vás dýchá historie a půda je neskutečně úrodná. Příliš tam toho nepotřebujete, protože i když jste chudí, země vás obdaruje a dá vám všechno. Tam teprve poznáte, jak má opravdu chutnat rajče nebo broskev! Je to pro mě jako vrátit se ke kořenům. V Kalábrii se cítím neskutečně svobodná a cítím velkou pokoru a vděk, že to můžu zažít.
Do knihy jste zařadila i recepty. Prochází láska žaludkem?
V Kalábrii to platí obzvlášť. Jídlo je na prvním místě. Když se Kalábrijci hádají, tak proto, že jim někde nechutnalo. Jídlo je pro ně pohoda. Jí se dlouho, v klidu, třeba dvě tři hodiny, a pozdě. Večeří se klidně i v deset večer. V Itálii jsem úplně změnila životní styl. Stravuji se jednoduše a u sporáku nestrávím víc než patnáct minut. Do knihy jsem vybrala místní recepty, které jsem se tam naučila, některé jsou i od maminky a sestry mého přítele Agostina. Samozřejmě nechybí slavná tropejská červená cibule „cipolla rossa“. Jsou to jednoduchá jídla, která si čtenáři lehce zvládnou uvařit sami.
Láska ve špičce italské boty je váš osobní milostný příběh. Jaké to pro vás je otevřít se veřejnosti?
Po rozvodu jsem nebyla schopná s nikým mluvit o tom, co cítím. Bylo to velmi bolavé a musela jsem si to odžít. Čas ale plynul, žila jsem v Kalábrii už asi dva roky a kamarádky se zajímaly, jaké to tam je. Tak jsem o životě v Itálii začala psát příspěvky na Facebook a ozvali se mi z nakladatelství Kazda, zda bych nenapsala knihu. Jenže tím jsem otevřela Pandořinu skříňku, která byla do té doby zamčená. První čtyři kapitoly jsem probrečela, bylo to velmi těžké. Nejstarší dcera mi ale poradila, ať začnu hezkými momenty, a tak jsem psala o tom, jak jsme se poznali s Agostinem… V knize jsem dala své soukromí všanc, cítila jsem ale potřebu být naprosto upřímná a napsat, jak to bylo a co jsem prožívala.
Síla autobiografických příběhů je právě v tom, že se s nimi čtenáři dokážou identifikovat…
Jsem přesvědčená, že nejsem jediná, kdo se v takové situaci ocitl. Bylo mi přes padesát, potřetí rozvedená, úplně vyřízená, sebevědomí na nule. Myslela jsem si, že mě nic dobrého dál nečeká. Po padesátce se přece člověk už nemůže zamilovat. To je ale blbost! Žiju teď úplně jiný, nový život. Opravdu platí, že co tě nezabije, to tě posílí. A kdyby můj příběh pomohl třeba jen jedné jediné ženě, mělo smysl jít s kůží na trh a sdílet ho s ostatními.
Bylo těžké kompletně změnit život, přestěhovat se do cizí země?
Jsem Vodnářka a nové výzvy jsou pro mě potrava. Když se do něčeho pustím, jdu do toho na 200 %. Naložila jsem náklaďák a přestěhovala do Itálie úplně všechno. Neřešila jsem, jestli to bude fungovat, nebo ne. Agostino byl můj maják, světlo, které mě k sobě volalo. Kdyby to nevyšlo, tak se holt zase sbalím a vrátím se domů. Bylo to prostě teď, nebo nikdy. I kdyby náš vztah přece jen skončil, můžu už teď říct, že to stálo za to.
V té době vám bylo 53 let, v knize ale píšete, že byste za 35 neměnila. Proč?
Já jsem věk nikdy příliš neřešila. Do období mých pětatřicetin bych se ale nerada vracela. Nevěděla jsem, kdo jsem. Dělala jsem kompromisy, skláněla hlavu a snažila se, aby ostatní byli spokojení, zapomínala jsem však na sebe. Chtěla jsem být perfektní a nepřišla si dost dobrá. Dnes už nemám žádné mindráky, raduju se z maličkostí, z každého dne a život mě baví. Naučila jsem se, jak žít, a stojím si za tím. Cítím se svobodná, a to jsem se v pětatřiceti necítila. Jen to tělo bych možná vyměnila (smích).
Co byste ženám poradila, aby našly odvahu změnit svůj život?
Nesmí se bát. Strach k sobě přitahuje jen to špatné, zato pozitivní mysl ho dokáže zahnat a dodat sílu vystoupit z komfortní zóny a toxických vztahů, které nám neslouží. Hlavní je ale láska sama k sobě. Vrátit se k malému dítěti, které v nás pořád je, a poslouchat vnitřní hlas, který nám říká, co opravdu chceme a potřebujeme. Já se naučila mít ráda samu sebe a začala jsem žít podle svého přesvědčení. Tím se změnilo i mé okolí a zůstali v něm lidé, kteří v něm mají být, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
Stala jste se nyní z rozhlasové moderátorky spisovatelkou?
Moderátorkou jsem chtěla být odmalička, zato spisovatelské ambice jsem nikdy neměla. Učitelky mi ale chválily slohy a z češtiny jsem měla vždycky jedničku, tak to možná půjde (smích). Ostatně, už píšu druhý díl.
Zkusíte psát i v italštině?
To je pěkná představa, ale musela bych mezi Italy ještě chvíli žít, abych lépe pochopila jejich životy a co rádi čtou. Co vím, mají rádi beletrii, detektivky, sci-fi... Ale třikrát rozvedená žena, která si najde mladšího muže, to už trochu sci-fi je (smích). Myslím ale, že Italky by pro můj příběh neměly pochopení. „Vymoženost“ jako rozvod dorazila sice už i na jih, ženy to ale nerady přiznávají. Většina z nich je věřících a sňatek uzavřely před Bohem v kostele. Zrušit ho smí jen výjimečně a rozvést se několikrát za sebou je pro ně něco nemyslitelného.
Jsou Italky jiné než Češky?
Jsou víc ženami v tom smyslu, že se nebojí ukázat svou ženskost. Nechodí tak často v kalhotách jako my. Nosí rády sukně, výrazné šperky, nebojí se barev ani extravagance. Je to ale i tím, že jsou svými muži hýčkány a obdivovány bez ohledu na věk nebo proporce, a proto se cítí jako královny. Je to dáno výchovou. V Itálii vládne matriarchát a ženy rozhodují téměř o všem. U Češek ale musím vyzdvihnout, že jsme více přizpůsobivé a šikovné v domácnosti. Se vším si víme rady, zato Italky si samy nezkrátí ani kalhoty, natož aby zavařovaly nebo pekly. Navíc jsme krásné! Naše blondýny zamotaly hlavu nejednomu Italovi.
Blíží se léto, tak bych se ještě ráda zeptala na tipy na dovolenou.
Samozřejmě musíte do Kalábrie na Pobřeží bohů a do Tropey. Zajděte tam do kostela a na kousek papírku napište své přání a vhoďte ho do malé dřevěné skříňky. Dobře si ho ale promyslete, jinak byste mohli skončit v Kalábrii jako já! (smích)
Blanka Malá (* 1965) se narodila v Jičíně, je matkou tří dětí a babičkou dvou vnuček, jedné člověčí a jedné psí. Svůj profesní život zasvětila rozhlasovému mikrofonu, jak v soukromých rádiích, tak i v Českém rozhlase Hradec Králové. Žije střídavě v Hradci Králové a na jihu Itálie. Nemá ráda blátivou zimu, dršťkovou polévku a povrchní lidi. Má ráda slunce, moře, bonbony Mon Chéri a Itálii ve všech jejích podobách.
Text: Marie Niček
Foto: Ivana Lukavská
