Víte, že první pražský „mrakodrap“ stál na Žižkově? Historik a žižkovský rodák Petr Čornej mapuje ve své knize dějiny známé pražské čtvrti

23.01.2024 | Rozhovory
Víte, že první pražský „mrakodrap“ stál na Žižkově? Historik a žižkovský rodák Petr Čornej mapuje ve své knize dějiny známé pražské čtvrti

Pomíjivá paměť pražské periferie, to je podtitul knihy Husité na Žižkově, kterou napsal historik a místní rodák Petr Čornej. Jen v posledních letech vydal knihu Husitská revoluce: Stručná historie a zejména oceňovanou monografii Jan Žižka, které se prodaly desítky tisíc kusů a získal za ni cenu Magnesia Litera za knihu roku 2020.
 

Jak vypadal Žižkov za husitských časů?

Oblast budoucího Žižkova byla v 15. století vesnickou příměstskou krajinou. Na Vítkově i na Šibeničním vrchu se rozkládaly vinice, které od časů Karla IV. obklopovaly celé pražské souměstí. Pod Šibeničním vrchem, v místě nynější křižovatky U Bulhara, se štěpila komunikace vycházející z Horské brány na Kutnohorskou silnici, to jsou dnešní ulice Husitská a Hartigova (donedávna Koněvova), a na Olšanskou cestu, směřující k vesnici Olšany. V blízkosti Hrdlořez a Malešic bychom nalezli pole, před nimž budily pozornost divoké skalky, pověstné Židovské pece. Osídlení bylo velmi řídké.
 

Žižkov byl po staletí za hradbami Prahy, dnes je širším centrem metropole. Vaše nová kniha má podtitul Pomíjivá paměť pražské periferie. Souvisí to spolu?

Souvisí. Zástavba na katastru nynějšího Žižkova začala sice ještě v době existence pražských hradeb, ale Žižkov lidé vnímali, podobně jako Karlín nebo Královské Vinohrady, jako organickou složku pražské aglomerace, prostě jako předměstí či periferii. A to platilo i pro období, kdy byl samostatným městem, které se až roku 1922 stalo součástí Velké Prahy.      

 

Prvních dvacet stran knihy jsou barevné historické mapy. Má si čtenář nejprve sám udělat obrázek, kam vstupuje a jak to tam kdysi vypadalo?

Nebyl to úplně můj nápad. V definitivní podobě s ním přišel redaktor Viktor Bezdíček, když jsme uvažovali o obrazové příloze. Čtenář si má především udělat alespoň rámcovou vizuální představu, jak Žižkov v průběhu časů rostl a jak se územně proměňoval.

 

První kapitola nese název Krajina s popravištěm. Proč tento začátek?

Asi proto, že je efektní, ze čtenářského hlediska přitažlivý a odpovídá dějinné skutečnosti. Popraviště na Šibeničním vrchu bylo výrazným bodem v pražském panoramatu, a proto nechybí na většině vedut, které Prahu zobrazily od poloviny 16. do sklonku 18. století. I poté, co byla šibenice přemístěna na Židovské pece, byly popravy atraktivní podívanou, která lákala davy, a to až do června 1866, kdy se konala nadlouho poslední pražská veřejná poprava.

 

Co z knihy o Žižkově není obecně známé?

Asi hlavně politická účelovost, s jakou jednotlivé režimy přistupovaly a přistupují k pojmenování a přejmenování veřejných prostranství. Místopisné komise města Prahy tuto praxi kritizovaly už od roku 1925, ale nic se na ní nezměnilo.

 

Jakou cestou jste se vydal při psaní novinky Husité na Žižkově?

Na první pohled to vypadá tak, že jsem po velké knize o Žižkovi učinil přirozený krok směrem k historické tradici. Vlastní nápad se ale rodil komplikovaněji. Nejprve jsem napsal knížku Spory o Jana Žižku 14242024, která vyšla letos 6. října, a až poté se vrhl do problematiky pražského Žižkova. Původně jsem chtěl napsat přísně vědeckou studii, která by zachytila vznik a proměny názvů žižkovských veřejných prostranství v souvislosti s politickými změnami 19. až 21. století, ale téma se mi poněkud rozrostlo. Jsem zkrátka epik a do stručnosti se musím nutit.

 

Zmiňujete osobnosti, jako byl Hartig nebo Krenn, kteří dnes nejsou všeobecně známí, ale výrazně ovlivnili tvář Žižkova. Na koho ještě nesmíme zapomenout a proč?

Zcela mimořádnou postavou dějin Žižkova byl MUDr. Rudolf Kostrakiewicz, který po téměř celé období první republiky zastával úřad starosty a výrazně se zasloužil o rozvoj žižkovské obce. V letech jeho úřadování se Žižkov rozrostl především východním směrem, kde vznikla moderně koncipovaná bytová zástavba i vilové enklávy, tonoucí v zeleni. Ostatně na počátku třicátých let vznikly i žižkovské dominanty, monumentální Památník osvobození a konstruktivistická budova Všeobecného penzijního ústavu, považovaná za první pražský „mrakodrap“. Kostrakiewicz měl jako národní socialista nesporný cit a smysl pro historickou tradici, takže i nové ulice nejednou dostávaly názvy podle významných husitských osobností, a to nejen radikálních, jak bývalo zvykem ve druhé polovině 19. století. Nepřehlédnutelnou figurou meziválečného Žižkova byl také známý levicový anarchista Franta Sauer, který se podílel na stržení Mariánského sloupu v listopadu 1918.       



Vyšlo v nakladatelství Paseka.

 

Čím se vám Žižkov vryl od dětství pod kůži, že jsou s vámi Žižka a husité celoživotně a neoddělitelně spjati?

Na Žižkově naše rodina žila od konce třicátých let do listopadu 1983, kdy můj bratr Pavel opustil byl v Hájkově ulici a odstěhoval se do Radotína. Naše dětské hry se odehrávaly nejčastěji v rozlehlém parku na Vítkově, kde Žižka svedl svou první významnou vítěznou bitvu, Žižkův pomník nechybí ani na jedné z mých prvních fotografií, která mě zachytila v kočárku. Navíc jsem byl pokřtěn v žižkovském Sboru Jana Žižky. Většina českých historiků se ve svých pracích zabývá místy, v nichž prožili dětství a mládí. Raná zkušenost nás formuje více, než si uvědomujeme.


 

Žižkov přelomu 19. a 20. století se prý vyznačoval nápadným rysem, a to názvy jednotlivých domů.

Názvy podle domovních znamení měly už domy ve středověké Praze. V době před povinným číslováním stavebních objektů plnil tento způsob označení orientační funkci. Pražské domy, byť zdaleka ne všechny, dostávaly ovšem jména i v 19. a 20. století. Zpravidla to byla jména majitelů nebo jejich rodinných příslušníků, či názvy typu Na výsluní, Naše dřina a podobně. Systematické pojmenování domů po husitských osobnostech a událostech 15. století, manifestované nápisy nebo soškami a reliéfy na fasádách, bylo ale opravdu typické pro Žižkov.   

 

Vítkova hora, kdysi také běžně i úředně Žižkaberg. Co se vám vybaví z dětství a jak vnímáte současnou podobu Vítkova?

Vybaví se mi dětské pískoviště a křoviny, rostoucí proti někdejšímu hřišti Dynamo Žižkov Vozovna, vlaky projíždějící žižkovským tunelem, kovárna při úpatí vítkovského svahu na křížení Hájkovy a Kališnické ulice, nově instalovaná vrata do Národního památníku s postavou Jana Žižky zahánějícího palcátem ustrašeného křižáka, Gottwaldova mumie, tatraplány a šestsettrojky vozící státníky ke hrobu Neznámého vojína, herce Václava Trégla, jak každé pozdní odpoledne špacíruje k Žižkovi a zpět, hlídači, sledující, jestli děti a výrostci nedevastují trávníky a lavičky, prostě nekonečné množství obrazů. Dnes je Vítkov o poznání klidnější, především je to místo vycházek a venčení psů. Mrzí mě, že k husitským symbolům, které přetrvaly z dřívějších časů, popřípadě sem byly instalovány poměrně nedávno, nemá veřejnost úctu a ničí je.     

 

O Janu Žižkovi jste prý poprvé psal už ve svých osmi letech. To bylo něco do školy?

Do školy to sice bylo, ale nebyl to úkol. Udělal jsem si takový sešitek z přehnutých papírů, aby tvarem připomínal knihu, a do něho vypsal vše, co jsem tehdy o Žižkovi věděl. Nechyběly ani vlastnoruční obrázky. Některým spolužákům se to zalíbilo natolik, že jsem podobné sešitky musel vyrobit tři nebo čtyři.

 

Jak vypadal začátek práce na vaší knižní novince?

Zprvu jsem pomýšlel na přibližně šedesátistránkovou studii pro Pražský sborník historický, ale téma se mi rozkošatilo souběžně s tím, jak mi narůstala pramenná základna. Vždy, a to byl i případ mého Žižky, si nejdříve sestavím osnovu, vlastně rozvržení látky do jednotlivých kapitol, pro něž mám v předstihu hotové i názvy. Teprve potom začnu psát, obvykle postupně od první až do závěrečné kapitoly. Nerad práci přerušuji, protože po delší přestávce se do psaní dostávám s velkými obtížemi.  

 

Máte rozepsaných víc knih paralelně nebo se vždy soustředíte jen na jednu. A plánujete už nebo dokonce píšete něco dalšího?

Jako jedinec mužského pohlaví jsem determinován. Na rozdíl od žen nedokážu dělat několik věcí najednou, natož psát paralelně dva texty. V současnosti nic dalšího nepíšu, i když mě přátelé a kolegové vyzývají, abych zplodil životopis Jiřího z Poděbrad, jakési volné pokračování Žižky, abych zpracoval historii českého dějepisectví po druhé světové válce, neboť mnohé výrazné badatele jsem osobně znal, ba přemlouvají mě i k sepsání memoárů. Nevím, zda ještě něco takového stvořím. Čas, zdraví i klesající výkonnost mluví spíše proti.

 

Petr Čornej je historik specializující se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství, a na historiografii a historickou tradici. Vyučoval dějiny na Univerzitě Karlově a na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Držitel knižních Cen Magnesia Litera.

 

Text: Jan David
Foto: se svolením nakladatelství Paseka
 

Nepřehlédněte

Českým bestsellerem za rok 2023 jsou Gazely Patrika Hartla. Uspěly v konkurenci více než tisícovky knih

05.03.2024 | Ostatní

Daniel Bambas: „Ty nejzajímavější charaktery skrývají hodně smutku.“ Držitel Ceny Thálie propůjčil již podruhé svůj hlas příběhu z pera skotského spisovatele Petera Maye

04.03.2024 | Rozhovory

Geniální autorka loňského bestselleru Znamenitá mrtvola se vrací s temnou sbírkou povídek Devatenáct pařátů a jeden temný pták

02.03.2024 | Tipy na knihy

5 nejrozšířenějších mýtů o audioknihách: Poslech mluveného slova není jen línou a nerovnou náhražkou čtení, ale otevírá nový svět vychutnávání příběhů. Vyzkoušejte to sami!

01.03.2024 | Rozhovory

Sedm knižních novinek, o kterých by se mělo mluvit! Pohodový young adult román, cestování v čase s AI, kontroverzní kniha o transgenderu a další

29.02.2024 | Tipy na knihy

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.