Fejeton Markéty Hejkalové: Alena Mornštajnová, Gustave Flaubert, Harriet Beecher Stoweová a další byli v nedávné literární polemice obviněni z nesprávného vnímání a líčení okolního světa. Nic nového. Karlu Hynku Máchovi vytýkala dobová obrozenecká kritika, že jeho Máj popisuje pokřivené rodinné vztahy, místo aby podporoval české národní uvědomění a drobnou práci pro vlast. Naopak Zdeněk Nejedlý adoroval Aloise Jiráska z ideologických pozic tak dlouho a tak moc, až jeho historické romány mnoha generacím čtenářů dokonale zprotivil.
Z nesprávného názoru a dokonce i falšování dějin byl obviněn i významný finský spisovatel Väinö Linna (1920 – 1992), který ve své trilogii Pod Severkou líčí občanskou válku z roku 1918 z pohledu poražených rudých. Zjednodušeně řečeno chudých venkovských pachtýřů, kteří se přidali k rudým proto, aby zlepšili své bezprávné postavení. To ovšem byl jen jeden důvod občanské války - tím hlavním byla snaha sovětských bolševiků o znovupřipojení Finska k Rusku, v té době už sovětskému. Bílí pod vedením generála Gustava Mannerheima zvítězili a zachránili Finsku svobodu a samostatnost. Tento oficiální výklad se po vydání a obrovském čtenářském úspěchu Linnovy trilogie začal drolit, až byl téměř přehlušen oním výkladem literárním, líčícím události z pohledu jedné chudé rodiny.
Po rozpadu Sovětského svazu a Linnově smrti zazněly hlasy, že Linna svým dílem zkresluje historii – ale debata skončila tím tím, že Väinö Linna byl výborný spisovatel, měl plné právo vylíčit události ze svého úhlu pohledu a rozhodně není odpovědný za další výklady a interpretace svého románu.
Četla jsem knihu v roce 1980 jako dvacetiletá studentka finštiny. Uměla jsem si představit mnoho lákavějších činností než číst tlustou bichli o nějaké staré válce, navíc z pohledu bolševiků, ale byla to povinná četba ke zkoušce z literatury a já jsem byla šprtka. Otevřela jsem knihu – a nemohla jsem se od toho skvělého románu odtrhnout. Se zatajeným dechem jsem hltala osud Jussiho Koskely, který proměnil nehostinný močál v půdu k bydlení i obživě, osud jeho syna, jemuž právě po občanské válce hrozila poprava, milostné příběhy a peripetie, všední život několika vesnických rodin.
Díky Väinö Linnovi jsem si uvědomila, že život a svět je mnohem složitější, zákeřnější, ale i pestřejší a nádhernější, když ho přestaneme vnímat pouze ideologicky.
To jsem objevila Ameriku, říkala jsem si později. Každý přece ví, že literatura je víc než ideologie. Opravdu každý? V poslední době si tím přestávám být jistá a mám čím dál častěji obavy, aby nás ideologie znovu nesevřely do svých smutných a bezútěšných pout.
Text: Markéta Hejkalová
Foto: Eva Puella
