Jen málo autorů se může pyšnit tím, že postavy, které stvořili ve svých románech, pronikly nejen do obecného povědomí, ale i jazyka jako ztělesnění určitých lidských typů a vlastností. Někdo je starý jako Metuzalém, jiný skromný jako Popelka nebo ospalý jako Šípková Růženka... ale biblické a pohádkové postavy pomiňme, protože jejich autory neznáme.
Většina čtenářů asi ví, že román o Donu Quijotovi napsal Miguel de Cervantes Saavedra. Don Quijot bojoval s větrnými mlýny a donkichotský boj je sice ušlechtilý a za správnou věc, ale většinou marný, předem odsouzený k nezdaru. Přesto jsou donkichoti většinou sympatičtí.
Další literární postava, Don Juan, se poprvé objevil ve hře španělského dramatika Tirso de Moliny Sevillský svůdce a kamenný host, ale jeho osud zpracovalo i mnoho dalších autorů světové literatury a hudby, nejznámější je patrně Wolfgang Amadeus Mozart, jehož opera Don Giovanni měla světovou premiéru v Praze. Okouzlující svůdce je určitě sympatický dámám v okamžiku, kdy usiluje o jejich přízeň. Jejich manželům už méně, a když donchuán svedené dámy opouští, sympatie obvykle vyvanou. Donchuána lze nahradit casanovou, podle italského spisovatele, dobrodruha, špióna a diplomata Giacoma Casanovy, který strávil závěr života v Duchcově v Čechách. Ve Finsku se svůdcům a záletníkům říká také shemeikka, podle postavy z románu Juhaniho Aha Juha (známějšího z filmového zpracování Akiho Kaurismäkiho). Jednoznačně nesympatický je Harpagon, hrdina komedie francouzského dramatika Molièra Lakomec.
Samozřejmě nemůžeme zapomenout na Jaroslava Haška a jeho dobrého vojáka Švejka – ale o tom netřeba dlouze mluvit, my Češi jsme národ švejků a o švejkování víme svoje.
Nakonec je tu Oblomov, hrdina stejnojmenného románu ruského spisovatele Ivana Gončarova. Dobrosrdečný a vzdělaný Oblomov – zjednodušeně řečeno – celé dny jen leží na gauči a sní o krásném světě, který by vybudoval, kdyby z toho gauče jednou vstal (k čemuž nikdy nedojde). Oblomov označuje prázdného snílka nebo lenocha. To sice není úplně nejsympatičtější charakteristika, ale možná by nebylo špatné, kdyby se Oblomovovým příkladem Rusko řídilo. Ležet na gauči a snít o krásném světě je určitě stokrát lepší než z gauče vstát a zaútočit na cizí zemi jen proto, že si ten krásný svět představuje trochu jinak.
Text: Markéta Hejkalová
Foto: Eva Puella
