Román Ready Player One způsobil před lety senzaci. Ernest Cline v něm dokonale zkombinoval kyberpunkovou poetiku s hráčskou posedlostí a tunami popkulturních odkazů na osmdesátá léta, které svou nostalgickou silou přibily miliony čtenářů ke stránkám a připravily jim doslova emoční tornádo.
Brzy nato následoval stejnojmenný film Stevena Spielberga – dějově logicky trochu jiný (určité pasáže knihy jsou nezfilmovatelné), ale atmosférou a vyzněním zcela přesný, a kniha se i díky filmu definitivně zařadila k těm, které se budou dlouhá léta označovat za kultovní.
Cline se však tím dostal do obří autorské pasti – muselo mu být jasné, že prvotinu už překoná jen těžko. A tak se po vlažně přijatém románu Armada vrátil k tomu, co jej proslavilo – a napsal pokračování svého bestselleru, nazvané Ready Player Two: Nová hra začíná. To na svého slavného staršího bráchu přímo navazuje – mladík Wade Watts, který se poté, co zvítězil v on-line hře OASIS, stal jedním ze spolumajitelů společnosti GSS, se po několikadenní odmlce opět naloguje do kybersystému a zjistí, že James Halliday, tvůrce hry, ještě ani zdaleka neřekl poslední slovo. A že vynález nové technologie ONI, který se skrývá ve třináctém patře mrakodrapu, kde GSS sídlí, zcela změní vnímání virtuální reality a posune lidstvo opět o kousek dál… pokud ho někdo nebude chtít zneužít. Wadeovi nezbývá než vrátit se do hry.
Nová hra začíná v sobě nese všechny dobré i špatné vlastnosti druhých dílů. Pryč je překvapivý omračující efekt, který patřil k největším devízám jedničky. Proto se Cline rozhodl postupovat podle metody: „Všeho je tu třeba mít víc, mnohem víc.“ Což je občas kontraproduktivní, neboť text tak zbytečně bobtná. Zároveň však Cline dobře chápe, proč RPO tak fungovalo – a opakováním totožných postupů přináší čtenářům něco jako nostalgii na druhou – opětovné vršení popkulturních odkazů přináší mrazení v zádech nejen pro odkazy samotné, ale i kvůli slastným vzpomínkám na čtení prvního dílu. Je to málo? Podle mě určitě ne.
Zaujala vás kniha? Více se dočtete v tomto článku.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Štěpánka Levá
