V jihoamerické Bolívii, kde žije skoro 30 let, je známou módní návrhářkou, učitelkou jógy a podnikatelkou, v rodném Česku debutující autorkou, která přichází s motivační knížkou s názvem Den, kdy jsem se poznala. Edita Vojtková v ní odhaluje svůj neuvěřitelný příběh, motivuje a inspiruje.
Křest knihy a autogramiáda proběhne ve čtvrtek 25. dubna 2024 od 17 hodin v Paláci knih LUXOR (Václavské nám. 41, Praha 1).
Svoji motivační knihu jste psala 6 let. Proč tak dlouho?
Jakmile jsem knihu dopsala a přečetla poprvé, bylo to spíše takové egoistické psaní, kdy jsem si jen stěžovala. Na to, jak jsem trpěla a čím vším jsem si musela projít. Byl to jeden velký zmatek a velká bolest, kterou jsem měla ve svém nitru. Mým cílem ale bylo, aby ta kniha, díky mému životnímu příběhu, pomáhala ostatním. A tak jsem ji začala psát znovu.
Co se dělo dál?
Po dopsání jsem si to celé opět přečetla, ale spokojená jsem zase nebyla. S vírou, že knihu jednou dokončím a s vědomím, že nikdy není pozdě, začala jsem psát kdekoliv a cokoliv. Například ihned po příchodu ze sprchy. Tam mě toho napadalo nejvíc. Nebo jsem odjela na chatu u jezera. Psala jsem cokoli mě napadlo, což trvalo pár let. Jednoho dne si pak všimla, že už není, co bych měla na srdci a že se cítím mnohem lépe. Velmi si vážím pomoci trpělivého redaktora, který mi pomohl dát vše dohromady, a já mohla knihu odeslat do jednoho nakladatelství v Cochabambě v Bolívii.
Jak byste svou knížku charakterizovala?
Musím říct, že ji mám strašně moc ráda. Protože ona mě tím, že jsem ji napsala, vyléčila. Pro mě je úžasná. Po jejím vydání jsem byla velmi sebevědomá. Jsou to mé pocity, můj příběh. Je to tak moc upřímné… Vždycky existuje cesta, která vede z problémů ven. Je potřeba ji najít a napojit se na ni. Ale vůbec nevadí, pokud to někdo necítí jako já.
Jak probíhala vaše spolupráce s českým nakladatelstvím Rosier?
Ta spolupráce byla úžasná. Když jsem poprosila svého bratra, aby knihu poslal do nějakého nakladatelství, tak mu řekli, že nemají moc času, že postrádají překladatelku, která by ji přeložila ze španělštiny do češtiny, a tak dále. Z Rosieru se ale ozvali za dva dny s tím, že chtějí sepsat smlouvu o spolupráci. Pro mě to byl velký šok, ale příjemný. Mladá paní z nakladatelství byla skvělá, ihned mi vyšla vstříc, cítila se mnou a také mi řekla, že jí moje kniha přišla do ruky v okamžik, kdy to potřebovala. Také s ostatními kolegy bylo cítit jakési spojení. Naše spolupráce nikde neuvízla a já jsem s konečnou verzí spokojená, a hlavně jsem velmi vděčná.
V Bolívii žijete už skoro 30 let. Co na téhle, pro nás exotické zemi, máte ráda?
Miluji, že je to stále ještě panenská země, která má obrovskou nabídku ovoce, zeleniny a luštěnin. Rostou nám na zahradě, stále čerstvé. A to klima! Každý den v kterémkoliv ročním období vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí. Pokud má člověk peníze, může tady žít spokojeně, když je nemá, také může žít moc hezky. Například na vesnici, kde využívá jen to, co si sám vypěstuje. Jsem do Bolívie zamilovaná. Ale Česko taky miluju, je nádherné, naprosto jiné, s množstvím kultury.
Dneska jste velmi úspěšnou podnikatelkou, ale začátky takové nebyly. Kde jste brala sílu a odhodlání vydržet, a nevzdat to?
Myslím, že v mém mládí. Byla jsem mladá, do všeho se vrhala po hlavě a musela to dotáhnout do konce. Hledala jsem perfekcionismus. Nyní už bych tolik síly asi neměla. To, co mě tolik hnalo vpřed bylo, že jsem chtěla sama sobě i lidem dokázat, že jsem prostě dobrá v tom, co dělám. Právě ta kniha je mimo jiné i o tom, že když jsem byla malá holka, neměla jsem žádné sebevědomí a bála jsem se, že to v životě nikam nedotáhnu, že jsem zkrátka hloupá. Škola mě nebavila a učení mi nešlo. Když jsem se odstěhovala z Česka, věděla jsem, že v cizí zemi mě nebude nikdo soudit. A snažila jsem se prosadit. Samozřejmě mě to stálo spoustu času a dřiny. Často jsem ani nespala, stále jsem se za něčím honila a díky tomu jsem tam, kde jsem.
Vyšlo v dubnu v nakladatelství Rosier.
V jednu chvíli jste ale skončila v bolivijském vězení. Co vám tahle zkušenost dala?
Pochopila jsem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Do vězení jsem se dostala neprávem a byl to šok. Přišla jsem o dům, o auto. Nechápala jsem, co se děje. Netušila jsem, co a proč se mi to stalo. Ale rozhodla jsem se tuhle situaci využít – jako učitelka jógy jsem ji tam zavedla do praxe. Měla jsem své rituály a praktikovala je. Pochopila jsem spoustu věcí, a dokonce jsem tam zažila přímé setkání s bohem. Věděla jsem, že existuje, ale nemohla jsem ho nikdy najít. Nikdy jsem se nespojovala s žádnou vírou, vždy jsem všechny věřící chápala, měla k nim respekt, ale moje víra to nebyla. Až díky vězení jsem pochopila, že bůh je ve mně, že je stále se mnou, že mě nikdy neopustil. To pro mě byla a stále je velká a krásná událost.
V čem podle vás spočívá síla vizualizace, kterou jste ve vězení praktikovala?
Ten úžas je v tom, že člověk to musí cítit. Vžít se do toho, aby to mělo účinek, kterého chceme dosáhnout.
V knížce píšete i o vnitřním hlasu, který má každý z nás. Jak ho můžete využít v dnešní stresové době?
Dneska je mu moc těžké naslouchat, a navíc se může stát, že posloucháme ten špatný. Stále si na něco stěžujeme a vidíme problémy, a to je pro nás nebezpečné. Právě proto je potřeba praktikovat třeba jógu nebo meditovat, jít do přírody, jít někam pro svůj klid. Mít rituál, brzy ráno, odpoledne, večer. Zavřít se, být sám a ptát se sám sebe: Stěžuji si? Jsem šťastná? Díky tomu můžeme změnit celý svůj život.
Máte čtyři děti – Samuela, Amy, Valentina a Dominique. Co Vám do života vneslo mateřství?
To nejkrásnější… Bůh mi dal to štěstí být mámou. Samuela a Amy jsem měla ještě moc mladá, rychle mi vyrostli, byla jsem stále jen v práci. A nestihla si všimnout, jak rychle to uběhlo. Naštěstí jsem po několika letech měla další dvě děti, kterých si od malička užívám. Mám krásnou rodinu, kde starší děti pomáhají těm mladším. Je to moc fajn. A já jsem za své děti vděčná. Jsou mými největšími učiteli. Rozdala bych se pro ně. Díky nim věřím na lásku.
Jak vypadá váš typický den?
Ráda vstávám brzy, asi v půl šesté, i když nemusím. Bez budíku, i v sobotu a neděli. Využívám toho, že všichni ještě spí a já mám čas jen pro sebe. Medituji, cvičím jógu, piju kávu. Pak přijde hodina, kdy jsou fofry – připravím děti do školy a odjíždím do práce, kde jsem celý den. Na oběd ale přijdu domů, vařím a k večeru jdu do své druhé práce – do nákupního centra, kde mám svůj obchod s oblečením. Tam si projdu zakázky a zkoušky šatů. Třikrát týdně vyučuji jógu, kam se mnou někdy chodí mé dvě mladší děti. Poté přijdu domů, uklidím a o půlnoci chodím spát. Všechen ten čas si moc užívám.
Jak často jezdíte do Čech?
Teď už je to častěji, každé 3 až 4 roky. Ze začátku tomu ale tak nebylo. Když jsem odcestovala do Bolívie, dlouhou dobu o mně nikdo nevěděl, jako bych za sebou spálila mosty. Můj bratr byl z toho nešťastný. Stále jsem se za něčím honila, chtěla jsem něco dokázat. Sama sobě i světu. Vrátit jsem se chtěla až v okamžiku, kdy by na mě mohli být doma pyšní… A to se stalo po 7 letech. Ty návraty byly dříve bolestivé. Teď už se těším, do Čech i do Bolívie. A vnímám věci s nadhledem.
Je něco, co si u nás nikdy neodpustíte?
Ano, jít na pivo…
A co návštěva knihkupectví?
Na čtení mám málo času, ale snažím se vyhledávat knihy ezoterické a psychologické, které mě spojí s mým nitrem. Ty kupuji, přestože na ně moc času nemám. Ale poslouchám audioknihy, hlavně při cestování.
Edita Vojtková je rodačka ze Vsetína a sestra herce Romana Vojtka. V 19 letech odjela do Bolívie (aniž by uměla španělsky), kde už zůstala a začala podnikat. Dnes je z ní známá módní návrhářka, instruktorka jógy a podnikatelka. Je také maminkou čtyř dětí. V polovině dubna jí v nakladatelství Rosier vyjde motivační kniha s názvem Den, kdy jsem se poznala.
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Edity Vojtkové
