V její rodině se po přeslici dědí profese novinářky, a tak se natruc rozhodla věnovat turistickému ruchu. Nakonec se přes studium filozofie stejně dostala k autorské žurnalistice, kterou vystudovala na Vyšší odborné škole publicistiky. Znát ji můžeme z řady známých časopisů i z online médií. A na kontě má i dva úspěšné romány: Dvojsmyslná a Na Závisti. Jaká je ona sama čtenářka?
1. Jakou knihu právě čtete?
Právě jsem dočetla knihu Země od Johna Boyna z cyklu Živly. Útlá novela o vině a nevině v případu znásilnění ve mně zanechala hlubokou stopu a novou knihu budu otevírat hodně opatrně. Ale asi to bude Tam, kde štěkají kočky od Stanislava Berana. Rodinná sága odehrávající se na území dnešního kavkazského pohoří, kdy jedna část děje sahá do dob SSSR a druhá pak mapuje devadesátá léta 20. století po jeho rozpadu. K tomu mám už delší dobu rozečtenou knihu O tom Benešovi od Pavla Kosatíka.
2. Je pro vás lepší papírové vydání, nebo čtečka?
Oboje. Preferuji papírové knihy, zejména poslední dobou si nakladatelství dávají čím dál více záležet na jejich výbavě a je radost držet výtisk v ruce. Zároveň mám pořád několik knih ne v klasické čtečce, ale v mobilu. Ty otevírám, když zapomenu doma tu papírovou, případně když se přistihnu při bezmyšlenkovitém scrollování po sítích a chci být na chvíli lepším člověkem. Doporučuji všem.
3. S jakou literární postavou byste šla na víno?
S Hermionou Grangerovou z knih o Harrym Potterovi, abych ji objala a řekla jí: „Já vím, holka. Je to těžký, ale seš strašně statečná, žes to celé ty roky tak zvládala. Pro mě seš hrdinka. A nejen pro mě.“ A kdyby to měl být muž, byl by to Michel Mariniz knihy Klub nenapravitelných optimistů. Doufala bych, že mě vezme do šachového klubu v Montparnasse a seznámí mě s muži, kteří skloněni nad sklenkou a šachovnicí vyprávějí o svých osudech, které zažili předtím, než museli emigrovat z východního bloku.
4. U které knihy jste se smála nahlas?
Nedávno to bylo u knihy Jednu noc, Markoviči od Ajelet Gundar-Gošenové. Ale je to tragikomedie, takže mi ten úsměv po pár stranách zamrzl. Nicméně moje komfortní humoristická kniha, pokud něco takového vůbec může existovat, je Rád bych, ale nechce se mi od Martina Váši. U některých jeho postřehů jsem měla pocit, že mi vidí do hlavy a že je to vlastně můj kamarád. Jeho humor je velice blízký tomu mému, takže samozřejmě zcela geniální a bohužel ne všemi pochopen. Ale nemusíme si za každou cenu hrát na intelektuály, co čtou pouze prokleté básníky, ne?
5. Oblíbený citát z knihy?
Bohužel v tomto ohledu má moje paměť pouze jepičí život. Ve většině knih je pasáž, u které si říkám „Tohle si musím zapamatovat!“, ale marně. Myslela jsem si, že na to vyzraju alespoň tím, že si to budu fotit. Už pět minut tu procházím fotky v telefonu a nemůžu nic najít…
6. Jakou knihu byste si vzala na pustý ostrov?
Nějakou hodně tlustou, aby mi vydržela co nejdéle.
7. Kde knihy nejčastěji kupujete?
V kamenných knihkupectvích, kde mohu soudit knihy podle obalu. Nejraději ale na veletrzích. Často tam u menších nakladatelů narazím na překlady zahraničních autorů, kteří jsou ve světě oceňovaní, jen nemají ten správný komerční potenciál, takže českým sítem bookstagramerů mnohdy propadnou. Nikdy tak neminu stánek nakladatelství Akropolis nebo Meridione.
8. Co děláte s knihami, které už nechcete?
Roztřídím, část odvezu babičce na chalupu (promiň, mami, já vím, že už se tam další knihy nevejdou…), část jde do antikvariátů či do knihobudek.
9. Proč je podle vás dobré číst knihy?
Často mi knihy dodají, co zrovna potřebuji. Někdy si díky nim prožiju znovu totální zaslepenou zamilovanost, jindy si připomenu, že mám skvělý život a narodila jsem se do asi nejlepší možné doby. Někdy je to únik z reality, pořád ale rozšiřování obzorů.
10. Jakého spisovatele byste si vybrala, aby napsal váš životní příběh?
Záleží na životním období. V patnácti bych chtěla být hlavní hrdinkou některé z knih Lenky Lanczové, v pětadvaceti bych skvěle zapadla mezi normální lidi, co vedou rozhovory s přáteli od Sally Rooneyové a v pětatřiceti zatím přenechávám svůj příběh mému životu. Musím říct, že je docela dobrý spisovatel, nešetří zvraty, ale žádná velká dramata naštěstí nechystá. Snad. Uvidíme, co přijde v pětačtyřiceti.
Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota
