Davida Novotného vnímáme už hezkou řádku let jako herecký ideál pro ztvárnění slastí i strastí otcovství. Pro jeho zrání znamenala mnohé Modlitba za Owena Meanyho, román Johna Irvinga, který miluje od mládí. A tak mu vydavatelství OneHotBook načtení slavné balady o přerodu chlapce v muže za pomoci zázračného přítele rádo svěřilo.
Jak se vám četl dickensovsky rozmáchlý text, který má v tisku 600 stran hustopisu a v audiu přes 26 hodin?
Je to darda. Pro vydavatele jsem sice namlouval audioknihy To a Terror, které měly delší stopáž, jenže tam jsme se o jednotlivé hlasy podělili. Ovšem nejpozoruhodnější je – a na to jsem pořád skrytě pyšný –, že jsem si ten titul poprvé sám vybral. Autora mám docela načteného, řekl jsem si o tu roli a produkce mi vyšla vstříc. Bylo to milé gesto a vykládám si ho tak, že se tím oceňuje interpretova zkušenost, výdrž, stabilita. Cítil jsem, jak je mi ta kniha šitá na tělo, a věděl jsem, že se v ní nechám krásně kolébat věcmi mezi nebem a zemí.
Protože se v historii vyrojilo už tolik mesiášů, má to slovo podezřelý přídech. Jaký druh spasitele ztělesňuje Owen Meany?
Souhlasím s názorem, že nabízí paralelu ke Kristovi. Děj ale mockrát zdůrazňuje, že Owen není samozvanec. Vyšší poslání mu bylo zjeveno někdy v deseti letech – tak jako Ježíšovi – a autor rozevlátě nahlíží, jak se mu s tím vědomím žije. Zkoumá tíhu balvanu, který tomu klukovi ční až nad hlavu, a stejně je jeho cesta životem nádherná. Když do ní zatáhne rodné maloměsto plné pokrytců, je legrace sledovat, jak v dané situaci plavou.
Text si poradil typograficky, nicméně jak se jeho audioverze vyrovnala s faktem, že mrňous Owen je na svět nucen pištět a v písemném projevu křičet verzálkami?
Od začátku bylo ve studiu jasné, že tohle se nemůže doříkávat. Literatura počítá s ohromnou představivostí – a tu nelze podkopnout. Navíc i náš mesiáš v průběhu let moudří, zamiluje se nebo nadává. Nebereme proto jeho projevy jako dogma a radši se houpáme v rytmu Irvingovy neokázalosti. Posluchače jenom jemně navádíme, protože obrázek si nejradši udělá sám.
Co do obliby u nás toto autorovo dílo o nezištném prorokovi předčí jak Svět podle Garpa, tak Pravidla moštárny. Proč zrovna v naší neznabožské kultuře?
Platí to i pro mě. Nikdy jsem ho nevnímal jako podobenství o víře či zázraku – pokud se zázrakem nemyslí klukovské kamarádství až za hrob. Tahle kniha pro mě byla a vždycky bude o přátelství tak nerozlučném, že se vyrovná věrné lásce. Dojímala mě už tehdy a dojímá mě dál, stejně jako Remarque. I toho jsem kdysi hltal a nedávno jsem porovnával, nakolik se ten pocit po padesátce změní. Jasně, šli jsme každý jinudy a je to jiný – ale obojí je pořád dobrý. Nadčasový, zvlášť pro chlapy. Najdou tady odpovědi na řadu otázek o sobě, které se jim dlouho nedařilo rozlousknout, a přesto je to hledání vlídné. Příjemně hořkosladké.
Z většiny Irvingových románů sálá vášeň pro řecko-římský zápas. S čím jste u něj zápasil vy?
Nároky režiséra Michala Bureše jsou proslulé, i když tady se zápas odehrával spíš v mé domácí přípravě – musel jsem si vydupat prostor a nastřádat v sobě elán. Četba je pro mě z palety hereckých schopností asi to nejtěžší. Energie se při ní neobnovuje. Na jevišti můžu diváky rozbrečet nebo pobavit, což mě hned emočně dobije jako baterku, jenže s mikrofonem jsem tři hodiny sám. A když mi dojde maggi, vystrčí růžky vztek. Navíc jsem střihačovi sem tam zavařil pasážemi, které jsem namluvil přes knedlík v krku. S dojetím. Autenticitu v herectví stavím vysoko a bez ní to vlastně ani nedávám. Potřebuju se věcem dostat pod kůži a odžít si je.
Text: Petr Matoušek
Foto: Michaela Merglová
