Martin Úbl vyrazil před dvaceti lety s kamarády na pěší túru Slovenskem. Pak dál do světa, na různé kontinenty, až jednou obešel celé Česko dokola. Vytvořil novou dálkovou trasu, inspiroval ostatní zvládnout ji také, a ještě o tom dal dohromady praktickou a zároveň vtipnou knihu s příběhy. „Nechtěl jsem čtenáře umlátit fakty už na třetí stránce,“ říká a vzhledem k jeho plzeňskému původu jsou občas v rozhovoru krásná lokální ukazovací zájmena „tuta“ a „tuty“.

Kdy jste se poprvé vydal na zahraniční trek?
Ve svých osmnácti letech jsem vyrazil s naší bandou kamarádů na Slovensko, prošli jsme cestu Slovenského národního povstání. Hrozně nás to tehdy chytlo a od té doby jsem vlastně nikdy nedělal nic jiného. Vždycky jezdíme někam na měsíc, s batohama, ve kterých máme všechno, co potřebujeme. Je mi osmatřicet, takže tak jezdíme přesně dvacet let.

Kde všude jste chodili?
Opakovaně jsme prošli treky v Nepálu, byli jsme v Bolívii, Peru, Kanadě, na Aljašce… Korsice, Islandu. Takové ty treky, na které se ještě nezaměřují cestovky a není tam narváno civilizací. Snažíme se hledat přírodu v její původní podobě, kde lidé tolik nechodí.

Co je pak pro vás těžší – obejít Česko nebo napsat knížku?
Je to úplně jiná aktivita. Chození vždycky znamená vyčištění hlavy bez jakékoliv povinnosti. Naopak psaní knížek přišlo tak nějak bokem, když moje přednášky začaly bavit lidi. Psal jsem i docela úspěšný blog pro iDNES, a oslovilo mě nakladatelství, jestli bych jim nechtěl něco napsat. Zatímco předchozí knihy jsem psal sám, v případě Stezky Českem jsem napsal asi půlku, a pak dával dohromady příběhy různých lidí, které si své texty psali sami. Dával jsem knize formát, aby se ucelila. Šlo o jakési organizátorsko-projektové psaní.

Kniha je netradičním návodem, jak si projít Stezku po svém. Jak jste dával dohromady příběhy?
Lidé sdílí své silné příběhy ve facebookové skupině nebo nám je posílají. Snažili jsme se zachytit ty nejsilnější a nejhezčí, nebo i v tématech, která se řeší stále dokola – rodiče s dětmi, samotná holka, člověk se psem, a podobně. Ukazujeme na konkrétních lidech, jak se dají obavy překonat, protože mottem projektu je, že Stezku Českem může jít každý. Takže říkáme – i ty můžeš jít, i když máš malé dítě nebo je ti sedmdesát let, jako pánovi, který chodí sám a ušel 1700 kilometrů. Jsou to rozmanité typy příběhů, každý si najde to svoje. Mám pocit, že kniha může bavit každého, i když třeba nechodí do přírody nebo není trekař.

Jako třeba ženy, které nachodily desítky kilometrů, ale na trase se posunuly jen o čtyři kilometry.
No jo, protože se podle mapy trefily na vrstevnici a šly jen po ní. Tuty paní si říkají Bludičky a svým stylem jsou pověstné. Hezké je, že lidé se skrze sdílení jakýchkoliv svých příběhů stávají hrdiny. V knížce je třeba příběh borce, který prošel stezku po těžké operaci srdce a dvou mrtvicích. Půl roku strávil rehabilitacemi a dal si to jako cíl návratu do života. Najednou v létě obešel dva tisíce kilometrů. Jeho to někam posunulo a zároveň spoustu lidí inspiroval. Skvělé je, že skrze Stezku Českem vzniknul prostor, kde si lidé navzájem mohou fandit a podporovat se. Atmosféru, která se vytvořila, jsem se snažil přenést do knížky, aby z ní dýchalo, že to jde. Že je to v pohodě, že nejsi k ničemu tlačený, a můžeš si vše udělat tak, ať tě to baví.

Není to pouť do Santiaga, lidé si mohou stezku naporcovat na etapy, což také dělají.
To je ono! Proto Stezka nadchla tolik lidí. Když řeknu, že jsem vytvořil trasu, která má 1000 kilometrů a následně dalších 1000 tisíc kilometrů, tak mi každý řekne, proč nemůže jít. Kvůli práci, penězům, rodině, dětem, zdraví, má kratší nohu... Najednou ale kdokoliv vidí, že tuty paní jezdí jen o víkendech, tuta jezdí na otočku po jednom dni, tuta to zase chodí na přeskáčku a má stezku rozplánovanou na dvacet šest let.

Nápad na Stezku Českem vznikl při vašem treku v Kanadě, kde jste cestou měli spoustu nápadů. Je nakonec fajn, že jste se přejedli těch sušenek, jejichž distribuci jste zvažovali v jednom z těch podnikatelských plánů?
Byli bychom možná trošku bohatší na finance, ale zase míň bohatí na příběhy. Takže dobrý.

Váš projekt je pro zájemce zdarma, aplikace za 260 korun je bonus, ale není potřeba. Musí si vůbec člověk koupit knížku?
Nemusí, celý projekt je neziskový, nikoho do ničeho netlačíme a vše je zadarmo: web, itineráře, Facebook, od prosince také spouštíme podcast…. Sám jsem člověk, který má rád volnost. Nechci se někam registrovat, aby mě někdo kontroloval, abych byl hodnocený. To se nechce spoustě lidí. Zapojíte se přesně podle toho, jak chcete vy. Stezku už prošly tisíce lidí, nejsou nikde registrovaní, a to je dobře. Další lidé zase naopak své příběhy do skupiny dávají, protože je to baví, chtějí ostatní inspirovat, to je také dobře. Máme tam třeba borce, který si řekl, že si dá na stezce digitální detox. Když potom žádal o certifikát, chtěli jsme po něm tři fotky z různých míst trasy. On nám poslal obrázky nakreslené uhlem, protože šel bez mobilu, a žádné fotky nemá. Tak si prostě kreslil, to je super. Knížku tedy nepotřebujete, ale je to krásný bonus s tipy a zkušenostmi pro inspiraci.

Když mluvíte v množném čísle, tak kdo je to „my“?
Abychom byli jako Stezka Českem zcela transparentní a každý se mohl přesvědčit, že jsme nekomerční, tak jsme založili spolek. Je nás pět nebo šest kamarádů, já jsem taková hlavní tvář, ale zároveň nám pomáhá okolo třiceti nebo čtyřiceti lidí ve volném čase, protože jim to dává smysl. Je to skvělé, protože jinak by se tuto nedalo zvládnout.

Jako třeba žena, která vám začala pomáhat s Instagramem, protože jí přišlo, že ho píšete snad na psacím stroji?
Jo jo, Hanka je skvělá. Mimochodem právě ona je vyfocená s batohem na obálce knihy.

Když jste trasu procházeli, natáčeli jste videa, která jsou stále k vidění na YouTube. Kdy to přesně bylo?
Trasovali jsme ji v roce 2020 ještě před covidem, ale chodíme ji do dneška. Stezka je živý projekt, vyvíjí se, dneska už je značená skrze rozcestníky Klubem českých turistů a ve spolupráci s nimi.

Jak se vyvíjí?
Místa, která dosud vedla třeba po asfaltu, se snažíme přeložit, aby vedla přírodou. Stále se na tom pracuje, lidé nám dávají tipy, přibývá také Trail Angels, kteří ve volném čase pomáhají stezkařům. Už jich je asi padesát, můžete si u nich načepovat vodu, nabít mobil, popovídat. Přibývá míst ve stylu Stezkaři vítáni. A když zavře restaurace nebo vyschne potok, všechno se aktuálně online dozvíte. Na to všechno ale upozorňujeme skrze aplikaci i v itinerářích. Jsme i na mapy.cz a na největší světové aplikaci dálkových treků FarOut, kde je čtvrt milionu uživatelů. Stezka Českém je jedním z asi tří projektů z Evropy, které tam jsou.

Proč je úspěch, že jste součástí této aplikace?
Je to obrovský úspěch, protože Česká republika se dostala na světovou mapu dálkových tras. Lidé se dnes o ně zajímají stále víc, a třeba Američani najednou vidí, že existuje nějaká Česká republika, že tu je nějaká trasa, na kterou by se mohli vydat. Desetina prodejů naší aplikace už je z ciziny. Zajímá je to. Nicméně kdo aplikaci v ceně několika kafí nechce, může jít podle připravených itinerářů. A na příští rok chystáme, aby se Stezka dala jít čistě podle značení Klubu českých turistů

Váš projekt zároveň podporuje čistotu v přírodě. Je to i reakce na to, že na spoustě turistických tras je k vidění nepořádek, pohozené obaly, a hlavně papírové kapesníky?
Ano, protože máme tři hlavní pilíře. Zaprvé, že může jít každý. Zadruhé, že je to od lidí pro lidi. A za třetí – to je právě udržitelnost. Cílem není udělat stezku, zhuntovat tím přírodu a za dva roky říct – Díky a nazdar, teď se s tím tady sami poperte. Stezka má dneska velkou sílu, proto je na místě zodpovědnost. Jediná naše žádost je, aby lidé dodržovali pravidla, jak se mají chovat. Aby i ti, kteří přijdou po nich, našli místa v pořádku. Proto spolupracujeme se spolkem Ukliďme Česko. V rámci toho vyrážíme s dalšími lidmi dvakrát ročně do terénu a uklízíme trasu. Nejhorší je to po některých turistech v okolí parkovišť, vesnic a měst, ale subjektivně se mi zdá, že se situace zlepšuje.

Stezka Českem  …může jít každý!
Stezka Českem je název nové knihy i první oficiální přechod po hranicích republiky tvořící tisícikilometrovou trasu po jižní části a tisícikilometrovou po severní. Obsahuje jednak informativní kapitoly, ve kterých jsou popsány jednotlivé etapy, rady, jak se připravit na cestu, na co si dát pozor nebo tipy na nejkrásnější místa, ale také motivační kapitoly psané lidmi, kteří se rozhodli na Stezku vypravit.

Martin Úbl
Na dlouhé přechody hor chodí už přes dvacet let. Zlomem v jeho životě byla chvíle, kdy ho po vysoké škole kamarádi přihlásili do konkurzu na práci v rychlém občerstvení… a kam ho nevybrali ani do prvního kola. V tu chvíli pochopil, že svět je temné a kruté místo a že by chtělo trochu prosvětlit. Tak začal o cestování přednášet a posléze i psát knížky. Na tyto činnosti navázal se svými kamarády vytvořením prvního dálkového přechodu v republice, Stezky Českem, která nadchla tisíce lidí a stala se oficiálním přechodem Česka.
 

Text: Jan David
Foto: Jakub Stadler