Daniel Petr: Je zázrak, že nějakou knížku dokážu dokončit

24.08.2022 | Rozhovory
Daniel Petr: Je zázrak, že nějakou knížku dokážu dokončit

Spisovatel Daniel Petr se vrací k tématům, kterými čtenáře zaujal už v oceňované knize Straka na šibenici. Nový román Odečítání pohybů souřadnic, který vyšel letos v lednu, zavede čtenáře do zámoří, ale i do odlehlých oblastí Slezska. Daniel Petr v něm zkoumá dvojnictví, rodinná traumata, ale i pokušení ideálních předobrazů, které všichni hledáme, možná ale nikdy ani neexistovaly. 

Mickey Watts je obráběčem kovů v Maine v USA. Jak a proč se dostane do Slezska?
Mickey pracuje v americké pobočce švýcarského výrobce CNC strojů jako servisní technik. CNC stroje jsou zařízení schopná obrábět s téměř neuvěřitelnou přesností. To má ale svou odvrácenou stranu – jakmile se s nimi pohne, je třeba znovu podstoupit náročné seřizování. Do toho se nikomu nechce častěji, než je nutné. Z tohoto důvodu tu neplatí rčení o Mohamedovi a hoře a pro servisní techniky je jednodušší cestovat po světě za svými stroji než naopak. Mickey nejprve získává praxi v Ženevě a odtud se vydává do Prahy uskutečnit svou první zakázku. Protože mu krátce nato končí smlouva a on stojí před volbou, co dál, rozhodne se v Praze nějakou dobu zůstat. Jedním z důvodů je, že se ani po třicítce nedokáže zbavit strachu z otce, despotického válečného hrdiny z Vietnamu. Kromě toho se v Praze zamiluje do absolventky veterinární fakulty Zuzany Kvapilové.

Téměř všechen čas tráví v práci a jedno z mála rozptýlení pro něj představují páteční setkání s přáteli ve vinárně ve Slavíkově ulici. Právě tady padne návrh na víkendovou výpravu se stany a spacáky do Slezska, která přinese zvrat do Mickeyho jednotvárného života.

Proč jste si vybral jako místo části děje knihy právě Ameriku? Má to putování mezi Amerikou a srdcem Evropy nějaký hlubší význam?
Příběh Mickeyho proměny začíná v době, kdy do Bílého domu přichází Donald Trump. Ve známém heslu „Make America Great Again“, které předchozímu americkému prezidentovi pomohlo vyhrát volby, je nejdůležitější slovo again (opět). Sděluje jím svým voličům, že existuje předobraz ideální Ameriky, ke kterému je třeba se vrátit. Podobně chce Mickey zabránit proměně, kterou zprvu považuje za projev přibývajícího věku, a tak jako Karel Gott toužil být Forever Young, snaží se hlavní hrdina stát tím Mickeym, jakým byl kdysi.

O umístění části děje do střední Evropy rozhodla skutečnost, že jsem v Americe nikdy nebyl a jako většina z nás o ní vím velmi málo. Tím mám na mysli skutečnou Ameriku, ne tu, kterou představují The Avengers. Nesnažím se o analýzu problémů, se kterými se Američané potýkají, to by bylo nad moje síly. Spíš si stejně jako mnozí z nás kladu otázku „co se to tam ksakru děje?“ O to líp pak rozumím Mickeymu, jehož strach z otce dokáže alespoň načas rozptýlit 6000 kilometrů ležících mezi Prahou a Bangorem.

A pak, proč to nepřiznat, umístění hlavní postavy do cizího prostředí představuje poměrně častý způsob rozvíjení zápletky. Mickey, přestože už v Čechách žije deset let, stále zakouší pocit neznáma – ten tu představuje opuštěná krajina ve slezském pohraničí. Připadá mi, že právě tenhle pocit nejistoty je pro pochopení uvažování části současných Američanů důležitý.

Ve Slezsku se Mickey potká se svým dvojníkem, což mu změní život. Jak vás téma dvojnictví napadlo?
Jednou jsme seděli s přáteli na terase jedné restaurace a vzpomněli si na svého známého. Šlo o člověka, kterému bylo na první pohled ukradené, jak vypadá – měl nadváhu a umaštěné vlasy. O to víc se zajímal o filmy. Na požádání dokázal vysypat informace o jakémkoli dílu světové kinematografie – kdo ho režíroval, o co v něm šlo a kdo v něm hrál.

Jednoho dne odjel do zahraničí, a když se po nějaké době vrátil, vyšlo najevo, že už není tím, kým byl dřív. Nešlo přitom o to, že po nadváze nebylo ani památky a byl pečlivě ostříhaný. Jeho chování působilo dojmem, jako by se vrátil někdo jiný. Nejvýrazněji se jeho proměna projevovala v tom, že nedokázal odpovědět na otázky týkající se filmů, a to ani ty nejjednodušší. O to víc byli přátelé překvapení, když se mu po čase začala vracet paměť. Utvrdil je tím v jejich podezření, že se za jejich známého pouze vydává. Ve skutečnosti ho vězní ho ve sklepě, kde ho týrá, aby z něj vytloukl vědomosti, které pak vydává za své. Šlo samozřejmě o vtip, ale mě v tu chvíli došlo, že příběh je na světě.

Kniha zkoumá i vztahy mezi dětmi a jejich rodiči, traumata z dětství. Proč právě tohle téma?
To je obtížná otázka, protože je těžké vyhnout se v odpovědi opakování toho, co už jsme všichni slyšeli milionkrát. Moji rodiče se rozešli v době, kdy jsem dospíval, a tvrdit, že mě to nepoznamenalo, by bylo lhaním si do vlastní kapsy. Jestliže cítím po šesti letech potřebu vrátit se k tématu, kterým jsem se tehdy zabýval ve Strace na šibenici, znamená to, že jsem své trauma z dětství ještě nepřekonal a s terapeutickou rolí literatury to nebude tak slavné, jak se někdy tvrdí.  

To říkám samozřejmě s nadsázkou a také se značnou dávkou úlevy. Literatura má být podle mého názoru především literaturou. Pokud od ní má autor jiná očekávání, je jako důchodkyně, která si přišla k okénku na poště postěžovat na své zdravotní potíže. Ty, kdo stojí za ní, to dříve nebo později otráví.

Konec knihy působí skoro hororově. Máte horory rád?  
Hororové prvky jsem použil už ve Strace na šibenici a samozřejmě také v Sestře smrt. A je to tak, horor jako žánr mě vždycky fascinoval. Četl jsem strašidelné příběhy už jako kluk. Když mi bylo dvanáct, vytrácel jsem se v noci tajně ven, potmě lezl na strom na zahradě, kde jsem si postavil bunkr, a při svíčce si tam četl Frankensteina. Mělo to úplně jinou atmosféru než doma v posteli.

Ale abych se vrátil k Odečítání pohybu souřadnic. Napsal jsem ho jako poctu klasikovi hororu, jehož jméno tu záměrně neuvádím, ale uhodnout ho je snadné. Nápovědou je místo, kde se odehrává část děje. A abych případnou nejistotu rozptýlil úplně, v knížce lze najít název jednoho z románů zmíněného autora.

Ta kniha přesto není horor a ani se jím nesnaží být. Naopak, některými prvky, které mohou hororově vyznít, jsem se vlastně příběh snažil odlehčit. Chce to ale pozorné čtení, při něm snad ta ironie vynikne.

Vaše nová kniha vznikalo poměrně dlouhou dobu. Proč?
Důvodů je několik, ale hlavní je ten, že když přijdu večer z práce domů, vrhnou se na mě dvě malé děti, aby mi ukázaly, co postavily ze židlí v obýváku, co namalovaly (čím, to poznám už ve dveřích podle šmouh na jejich oblečení) a donutily mě sníst umělohmotnou pizzu s hranolky.

Následuje opravdová večeře, a pak se manželka vytratí do kuchyně, aby uvařila na druhý den, naskládala nádobí do myčky a vyprala. Já nic z toho dělat nesmím, protože jsem při mytí nádobí ztupil několik nožů, zničil dřevěnou misku a při praní obarvil nátělníky.

Uspávání dětí probíhá tak, že jediný, kdo usne, jsem já, a když se po půlhodině probudím, jsou děti ještě vzhůru. K psaní se dostanu většinou před devátou večer, a mám tak na něj necelé dvě hodiny, protože ráno v šest zase vstávám do práce. Kromě toho hodně škrtám. Když to shrnu, je vlastně zázrak, že dokážu vůbec nějakou knížku dokončit.

 

Daniel Petr se narodil v roce 1975. Do většího povědomí čtenářů se zapsal svou třetí prozaickou knihou, románem Straka na šibenici (2015), který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Publikoval v řadě literárních časopisů a je spoluautorem divadelního textu Unser Zimmer/Náš pokoj. V roce 2018 mu vyšel krimithriller Sestra smrt.

text: Radek Štěpánek, foto: Ondřej Lipár)

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.