Konec polodohadů a polodrbů o Waldemaru Matuškovi, který by se letos dožil devadesáti let. „Objevil se přede mnou jiný člověk,“ říká publicista, překladatel a muzikant Michal Bystrov. Dal si tu práci a poctivě bádal v archivech, protože hudba je jeho život a „Walda“ nejlepší zpěvák u nás. Výsledkem je velká biografie Snům ostruhy dát, kde zazní i téma vězení a svobody. Už jen fotek bude na tři sta.
V podvečer jsem se byl podívat na Vyšehradě na jeho náhrobek s kytarou. Překvapilo mě velké množství svíček, ve vzpomínkách žije.
Pro mě je Matuška nejlepší český zpěvák. Tečka. Jak to ale vnímají lidé dnes, zjistíme až podle toho, zda se kniha bude prodávat. Na rozdíl od Karla Gotta, který do poslední chvíle svoji slávu živil, je Waldemar dlouho mrtev. A přece jen je to celé trochu jiná písnička, už kvůli Waldově ležérnímu přístupu k popularitě. Na druhé straně ho média opakovaně označovala za národního zpěváka, celé generace si zpívaly a přivlastňovaly jeho písně. Byl zpěvákem pro všechny. Takže uvidíme.
Setkali jste se spolu někdy naživo? Nedohledal jsem, jestli jste s ním někdy jako hudební novinář dělal rozhovor.
Potkali jsme se dvakrát, ale nedá se to nazvat rozhovorem. (smích) Poprvé jsem byl na památném koncertu v pražské Lucerně v roce 1990, a to mi bylo deset let. Vzhledem k tomu, že moje máma se s Waldou dlouhá léta přátelila, při autogramiádě jsem mu byl představen. Podstrčil jsem mu svůj zpěvník, kde už jsem měl Slunečnici podepsanou od Jardy Hutky. O pár stránek dál jsem si nechal podepsat Waldemarem Matuškou Tuhle rundu platím já. Pak jsem s ním mluvil ještě jednou v kavárně Slavia při křtu jeho knihy, to už mi bylo dvacet let. Trefil jsem se zrovna do okamžiku, kdy k Waldemarovi přišel Karel Gott. Měli si tehdy pro televizi zopakovat silvestrovskou operu, duet Kecala a Jeníka, kterou původně natočili v roce 1974. Karel Gott přišel a říká – „Tak co, Waldo, střihneme si generálku?“ Stál jsem mezi nimi, když začali zpívat árii z Prodané nevěsty. To jsou moje jediná „face to face“.
Poslouchal jste v mládí jeho hudbu aktivně, nebo vás spíš provázela?
V Americe se tomu říká soundtrack našich životů – jeho hudba mě provázela dospíváním. Vnímal jsem ho zpočátku spíš pasivně, ale čím dál víc jsem instinktivně – opravdu, upřímně – tíhnul k jeho hlasu i repertoáru, který na rozdíl od Karla Gotta nebyl nikdy vysloveně plytký. Ještě k tomu voněl angloamerickými vlivy, to byla prostě ta správná hudba.
Vybaví se vám u jména Waldemara Matušky po napsání knihy něco jiného, než když jste na ní začal pracovat?
Určitě. Je to ale složité. Objevil jsem úplně jiný příběh než ten, který se vypráví. Objevil se přede mnou dost odlišný člověk. Psaní této knihy nebyla moje iniciativa, oslovilo mě nakladatelství. A původně jsem se zdráhal, protože jsem nevěděl, co si s tím počít. Všechno, s čím se o Waldovi setkáváte, jsou polodohady, polodrby, nepřesné informace. Po docela dlouhém váhání jsem se konečně vydal do archivů a knihoven, a teprve když jsem začal něco kloudného nacházet, řekl jsem si, že to zkusím. Samozřejmě mě lákalo, že to v sobě má prvek tajemství. Postupně mi to do sebe začalo zapadat. Myslím tím jeho původ, dětství, mládí, jeho poměrně dlouhá snaha prosadit se, pak i ten konec s emigrací.
Překládal jste kdysi knihu o Bobu Dylanovi. Její autor vyzpovídal 250 lidí a prošel i dokumenty ze zpěvákova života, ke kterým se jeho předchozí životopisci nedostali. Povedlo se vám něco podobného? I v anotaci je použité slovo „tajemno“.
Nejprve řeknu ke knize o Bobu Dylanovi, že její autor Howard Sounes na to měl deset nebo kolik let, kdežto já jenom rok. To je zásadní rozdíl. Nicméně než jsem se do toho pustil, představa nakladatele byla daleko méně ambiciózní. Chtěli udělat hezkou knihu se spoustou fotek a s nějakým solidním textem. Nečekali, že začnu psát definitivní biografii – jak říkám – nejlepšího českého zpěváka. Uvědomili jsme si to až v průběhu naší práce a všechno jsme přehodnotili. Začalo nám docházet, že to není jen tak. A teď se dostanu k tomu, co jste se ptal.
Nespěcháme…
Možná to zní tak, že jsem nikoho nehledal a nezpovídal. Myslím ale, že mojí hlavní prací bylo v tomto případě seřadit všechna fakta, která jsou na stole, protože až dosud se používala chaoticky a špatně. Srovnat souvislosti, přehodnotit svědectví, pokud možno se dozvědět něco navíc. I kdybych jen opravil, co víme, stačí to k vydání naprosto odlišné knihy, než jaké o Waldemarovi dosud vycházely. Navíc jsem se setkal s dokumentem, který mi jeho život ukázal v jiném světle. Pak mi to najednou začalo dávat smysl, když jsem v archivu… Víte, nerad v tomto kontextu používám slovo „objevil“. Prostě jsem jen díky pomoci a radě jednoho svého přítele narazil na něco, co bylo volně přístupné a téměř nikdo si toho nevšímal.
Už jsem napjatý, co to je?
Ležel tam dokument týkající se Waldemarova nejstaršího bratra Jaromíra, který se roku 1946 ocitl ve vězení. Nerad bych byl až moc konkrétní, protože jsem udělal dohodu sám se sebou i s Matuškovou rodinou… Nechci to taky ulehčovat bulváru. Nicméně dokument vrhá světlo na léta Waldemarovy rodiny za války a po válce, a plyne z ní složitý osud všech jejích členů. Samotného Waldemara se téma týká okrajově, a tak jsem to také v knize použil. Nicméně fakt, že byl jeho bratr vězněn, Waldu mezi jeho čtrnácti a čtyřiadvaceti lety určitě velmi ovlivnil. Matuška měl celkem tři sourozence, všichni odešli do ciziny. On tu zůstal s rodiči sám a musel se o ně starat.
Sbíral jste podklady i mimo archivy? Co pamětníci?
To by po tak strašně dlouhé době bylo skoro zbytečné. Většina z nich nežije. Výhodou je, že jsem novinář a za posledních třiadvacet let jsem dělal rozhovory s řadou z nich, včetně témat kolem Waldemara Matušky. Už u svých předchozích životopisných knížek jsem ale dospěl k názoru, že paměť je strašně ošidná. Spoléhal jsem se hlavně na psané zdroje, i když jsem mluvil, s kým jsem mohl. Osobní vklad tvořily především konzultace s paní Olgou Matuškovou. Mohl jsem s ní probrat věci, kterým jsem nerozuměl.
Jak přistupovala k tvorbě knihy?
Vstřícně. Včetně toho, že poskytla i nějaké dokumenty a fotky. Komunikovali jsme spolu na dálku z pražských Vinohrad na Floridu. Nakladatel jí nejprve sdělil, že se chystá udělat takovou knihu, a ona projevila zájem si ji přečíst. Uvítal jsem to, zpětně si nedovedu představit, že by šla kniha dělat bez ní. Byl jsem naprosto otevřený a ona taky. Nebál jsem se jí rukopis ukazovat a posílat. Pokaždé, když viděla nepřesnost, tak mi to řekla. Rozhodně se ale z její strany nekonala žádná cenzura. Chovala se férově.
Pojďme k názvu knihy. Snům ostruhy dát je kousek z písně Už koníček pádí. Jak se vám název hledal?
Předložil jsem v nakladatelství asi dvacet názvů, které vyplynuly z Waldemarových písní. Říkal jsem si, že tento by byl nejhezčí. Zároveň jsem moc nevěřil, že by si právě tento vybrali. Přesně po něm ale sáhli. Je to velké, komerční nakladatelství, přesto mě celou dobu překvapovali příjemným způsobem.
Pozná vaše rodina podle toho, jakou hudbu posloucháte, na čem pracujete? Jestli si pak třeba u snídaně zpíváte Jó, třešně zrály?
Když jsem překládal Dylana, tak tu zněl jenom Dylan. Při překladech životopisů Toma Waitse nebo Led Zeppelin to bylo stejné. Když se něčemu věnuju, zní tady hudba. Mám v pracovně asi tisíc desek a čtyři tisíce cédéček, jsem tím schválně obklopen. Žiju muzikou. Matušku jsem si také oživil celého, a je pravda, že mě některé věci překvapily. Jako asi spousta lidí jsem trochu podceňoval éru s KTO. Teď jsem si ty desky pustil znovu a zjistil jsem, že jsou docela fajn. Nicméně tato kniha vlétla do mého života sama, pracoval jsem ještě na jedné, která teď také bude vycházet. Jsou to rekonstrukce různých hudebních návštěv v Československu, které změnily běh doby – počínaje Josephine Bakerovou ve 20. letech a konče Johnnym Cashem v roce 1978. Zněla mi tady hudba, která zněla Československem celým tím stoletím.
Je to ta kniha s názvem Od Armstronga k Bécaudovi?
Ano, má vlastně tři názvy: Od Armstronga k Bécaudovi – Legendy světové hudby v Československu (Jak nás změnily a my změnili je). Jednodušeji se mi nepodařilo naznačit, o čem to je. V mnoha bodech se obsah vlastně dotýká i toho, na čem jsem pracoval při psaní knihy o Waldemaru Matuškovi. Jeho příběh je také příběhem československého 20. století. Odráží se v něm všechno – počínaje válkou a emigrací konče.
Když zmiňujete další knihu, byl jsem po pravdě překvapený, když jsem viděl, co všechno jste napsal a přeložil. Jak jste to zvládnul?
No, většina lidí by to asi nezvládla. (smích) Jsem cílevědomý, až umanutý člověk. Kdysi jsem si řekl, co bych chtěl v oblasti psaní o hudbě udělat, co tady chybí, co by mě bavilo. Zjistil jsem, že to je plán asi na deset, patnáct let. Rozvrhnul jsem si to v hlavě, a vidíte výsledek.
Jak je to dlouho, co jste si to řekl?
Asi v pětadvaceti letech, teď mi bude třiačtyřicet. Kamarád mi nedávno říkal, že existuje něco, čemu se říká long run. Člověk si v hlavě udělá plán, nikomu o něm neřekne, jede ho podvědomě, a třeba za dvacet, třicet let se to ukáže. Každého v okolí překvapí, ale ono to jen takhle dlouho zrálo. Tentýž kamarád si myslí – podle toho, co jsem mu vyprávěl – že je to i případ Waldemara Matušky. Jednou se člověk rozhodne, že v komunismu nemůže žít. Že odjede do cizí země a bude svobodný. Nemluví o tom, ale jednoho dne svůj záměr uskuteční. A ostatní pak jen koukají. Já to tak mám se svými knihami a písničkami. Bez nich by mě život nezajímal.
Michal Bystrov (* 1979)
Český publicista, muzikant a básník. Od roku 1999 publikoval stovky recenzí, portrétů, rozhovorů a reportáží. Překládal životopisy těch, které má rád (mimo jiné Dylan, Simon, Springsteen). Pátrá po vzniku starých zlidovělých skladeb (série knih Příběhy písní), sestavil publikace Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte!, Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova a J. S. Machar: Černovid. Napsal knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem Ztráty a návraty, stál za vznikem knihy Dvanáct strun Karla Zicha. Svou poezii shrnul do sbírky Všechna hvězdná znamení.
text: Jan David
foto: se svolením Michala Bystrova
