Při psaní knihy Smrt na kůru jsem měl dost slušných nočních můr, přiznává spisovatel Dalibor Vácha

10.01.2023 | Rozhovory
Při psaní knihy Smrt na kůru jsem měl dost slušných nočních můr,  přiznává spisovatel Dalibor Vácha

„Moc často se mi o knížkách nezdá, ale při psaní této jsem měl dost slušných nočních můr,“ přiznává spisovatel Dalibor Vácha, který v novém historickém románu Smrt na kůru sugestivně popisuje přípravy atentátu na Heydricha. Jméno nadporučíka Adolfa Opálky zůstane v paměti čtenáře stejně silné, jako Gabčíka s Kubišem.

Když se řekne Adolf, většinu lidí dnes napadne Hitler. Jak představíte Adolfa Opálku, který v tématu atentátu na Heydricha zůstává ve stínu Gabčíka s Kubišem?
Adolf Opálka byl velký vlastenec, kariérní voják, jeden z mála důstojníků, který byl shozen zpátky do vlasti, zároveň to nebyl prvoplánový hrdina, ale normální chlap. Když ho sem shodili, tak několik týdnů žil v protektorátu svůj osobní život. Ukrýval se u své tety, setkal se se svou předválečnou snoubenkou Rudolfou, což mě šokovalo, když jsem se to dozvěděl. S největší pravděpodobností za ním přijela i do Prahy, když se tam pak ukrýval. Jeden čas – kvůli bolševické, komunistické interpretaci – vypadal, že byl proti atentátu… proti likvidaci Heydricha. Zjistil jsem ale, že se opravdu snažil dodržovat rozkazy. 

Proč jste se z atentátu opravil na likvidaci?
Slovo atentát mi nevadí. Nemám ale rád sousloví spáchat atentát. Spousta čtenářů i historiků v tom pak vnímá zločin. Já v tom zločin nevidím, ale raději se opravuju. To by bylo na dlouhou debatu.

V době seskoku bylo Opálkovi 27 let. Zmínil jste, že nebyl prvoplánový hrdina, představujete ho dokonce vnitřně rozervaného, nervního, pochybujícího. Z čeho vycházíte?
Snažím se vycházet ze svědectví lidí, kteří přežili, také se navazuju na skutečné osobnosti důstojníků, kteří byli stejně staří, ale do protektorátu nikdy neseskočili. Víme o nich ale něco víc, protože pak třeba bojovali u Dunkerquu. Jedním z opravdu silných momentů pro mě bylo zjištění, že než odešel z protektorátu do zahraničí, tak spálili svoji vzájemnou korespondenci s Rudolfou, se kterou se chtěl pravděpodobně oženit. Ukazuje to, že nebyl cynik, nebral to na lehkou váhu.

V románu krátce před likvidací Heydricha ničí její fotografii s nápisem miluji tě, kterou od ní dostal při pražské návštěvě. Byl důsledný oproti jiným, kteří si fotku nechali, a pak se to jejich blízkým vymstilo?
Je důležité si uvědomit, že on cítil velkou zodpovědnost jako voják a velitel. Asi byl rván svými pochybami v realitě protektorátu, na druhou stranu se stále snažil chovat jako správný chlap a důstojník.

Jak dlouho jste žil přípravami a psaním tohoto románu? Když jste napsal v roce 2014 první román Červenobílá, prý vás pohltil a psal jste ho tři měsíce v kuse?
Před Smrtí na kůru jsem napsal román M+B+M o Mašínovi, Balabánovi a Morávkovi. Už když jsem ho psal – a příprava mi trvala tři nebo čtyři roky – tak už jsem měl v hlavě příběh Adolfa Opálky a likvidaci Heydricha, i když původně jsem zvažoval napsat román o zrádci Čurdovi. Poměrně se to prolínalo. Příprava na Smrt na kůru byla spíše navazující, protože Václav Morávek umírá 21. března 1942, znal jsem přesahy, jedno z jeho posledních setkání bylo právě s budoucími likvidátory Heydricha Kubišem a Gabčíkem. Nicméně psaní jako takové mi potom zase trvalo ty moje tři čtyři měsíce.

Dramatické popisy razií v bytech, všudypřítomné napětí, lidé na ulicích se sklopenými hlavami. Jak takové psaní ovlivňuje váš soukromý život? Umíte přepínat?
Snažím se. Někdy to ale nejde. To byste se musel zeptat manželky. Nejtěžší pro mě asi bylo psát scény, kdy po parašutistech pátrají a jsou u toho přítomné děti. Rodina Kropáčkova a tak dále. Vymýšlet nebo spíš rekonstruovat reakce dětí a jejich matky, která je totálně vyděšená, když jim po bytě dupou ať už SA-mani nebo gestapo. Moc často se mi o knížkách nezdá, ale při psaní této jsem měl dost slušných nočních můr.

Takže jste si oddychl, když jste knihu dopsal?
Jo. Jakmile jsem napsal poslední řádku, korektury, pak to čtu ještě čtyřikrát nebo pětkrát… To už pak nebylo tak emocionálně náročné. Ale oddychl jsem si, opravdu to bylo, jako by ze mě spadl kámen.

Kniha má jasně modrý přebal, až vesele zelenou předsádku, barvy najednou ostře kontrastují s černou vnitřní stranou s názvem. Skrývá se v tom nějaká symbolika?
Náhoda to není, ale symbolika je daná grafikem nakladatelství Argo. Nebyl to můj nápad, nějaká tlačenka… Poměrně dlouho jsme uvažovali, jak bude obálka vypadat. Kolega Lukáš Kopecký odhalil, že stále existuje klubíčko z Opálkova svetru, a dá se k němu dostat. Zvažovali jsme dát jeho motiv na obálku, ale nepodařilo se nám to vymyslet. Když pak začaly chodit návrhy, zíral jsem. S nakladatelstvím Argo je z hlediska grafiky velice dobrá spolupráce.

Jak se vám líbí vaše romány, které byly převedeny do podoby audioknih?
Dvě akční sci-fi Šedou a druhý díl Rudou načetla Tereza Groszmanová, byl jsem s jejím výběrem spokojen, protože se práce zhostila velmi dobře. Její hlas se ke knihám hodil, neboť hlavní postavou je pro mě trochu netradičně dívka. Dvou „mých“ zbývajících audioknih se chopil režisér Hynek Pekárek v OneHotBook. V případě M+B+M exceloval David Matásek – který si mimo jiné zahrál v Kachyňově seriálu Tři králové z roku 1998 jednu středně významnou roli. A ve Smrti na kůru za Matáskem rozhodně nezaostává Jan Teplý svým chlapským hlasem, který se k vyprávění o Adolfu Opálkovi absolutně hodí, a doplňuje ho taktéž vynikající Jan Vlasák, který ve zmiňovaném seriálu hrál Josefa Balabána.

Mimo romány vycházející ze skutečných historických událostí píšete i fikci. Jak se liší vaše vnitřní rozpoložení při tak odlišném psaní?
U čisté fikce je psaní paradoxně složitější, protože si to musím všechno vymyslet tak, abych tomu sám věřil. Pak tomu mohou věřit i čtenáři, když přistoupí na moji hru. U historické beletrie mám narýsované nějaké mantinely, zhruba vím, co se dělo, a pak se snažím víceméně vyplnit bílá místa. U čisté fikce si musím vymyslet úplně všechno. Přiznám se ale, že si dost často vypomáhám historií, kterou posunu. Poslední sci-fi, která mi vyšla, mě teď straší.

Proč?
Je to je román Rudá a v příběhu jsem poslal Rudou armádou v 90. letech do střední Evropy. Vycházel jsem z reálných okolností kolem roku 1992, ze kterého jsem vycházel, ale dál jsem historii změnil a napsal novou. Že bych ale něco vymyslel úplně z fleku, to ne. Fantasy mi úplně nejde. Možná když bych posunul nějaké středověké dění, ale že bych si úplně vymyslel svět se všemi zákonitostmi… Pak bych třeba na straně 7 došel k věci, které by si čtenář vůbec nemusel všimnout, ale pro mě by to byla stopka tak zásadní, že by přes ní nejel vlak.

Na vašem webu pod oblíbenými filmy, které začínají Terminátorem a Predátorem, jsou i odkazy na knihy. Jedním z autorů je zrovna Terry Pratchett, který vymyslel úžasnou zeměplochu, celý svůj svět.
To je pro mě úplně nejvíc. Stvořil absolutně fungující svět, samozřejmě když čtenář přistoupí na jeho hru. Jeho genialita je pro většinu lidí práce se slovem, ale pro mě je to právě to vytvoření propracovaného fungujícího světa.

Máte už rozepsaného něco dalšího?
Mám už rozpracované tři věci, většinou postupuju po více frontách. Aktuálně s nakladatelstvím Argo řešíme vznik sbírky pro Ukrajinu, kde by se sešlo několik autorů. Napsali bychom povídky, a výtěžek by se věnoval na humanitární nebo jinou pomoc, uvidíme. Druhou věcí je, že na konci jara nebo začátku léta mi vyjde odborná knížka o letcích 311. československé bombardovací peruti v Anglii, o jejich každodennosti. A na to naváže knížka, kterou nosím v hlavě, začínám na ní pracovat, a je to biografický román o boxerovi Vildovi Jakšovi, který kromě toho, že boxoval ve 30. letech na mistrovství Evropy a světa, tak pak právě vstoupil do zmiňované 311. bombardovací perutě.

Jak to s ním dopadlo?
Zahynul při misi jako zadní střelec. A je to velice zajímavá osoba. On byl vlastně svou dobou hvězda ne jenom česká. Ve Francii se setkal s Jean Gabinem, těsně před válkou žil v poměrně vysoké francouzské společnosti. S mobilizací se ale dobrovolně vrátil do Československa, během protektorátu utekl, zahodil všechny možné nabídky, aby se schovával někde za frontou, šel do výcviku, a pak i odlétal na bombardovací mise nad okupovanou Evropou. Klíčem je pro mě v tomto románu boj se strachem. Snažím se odhalit, jak jednotlivec v turbulentních 30. letech a počátku 40. let bojoval s vnitřním strachem.

Přijde mi, jestli téma boje se strachem není průvodním znakem vašich knih obecně?
Určitě, stoprocentně. Pro sebe si tak mapuju české a československé hrdinství první poloviny 20. století. Určitě je to i moje vyrovnávání se se strachem a stavění se před dilema, co bych udělal, kdybych byl na místě těch lidí. A teď se nebavíme jenom o těch parašutistech, o letcích, ale i o lidech a rodinách, kteří jim pomáhali. U knihy Smrt na kůru pro mě bylo nejsložitější, jak se tomu pomáhání postavit, když věděli, jak špatně to může dopadnout. A jak k tomu i přesto přistupovali. Rodina se dvěma dětmi, zazvoní parašutista, kterého pošle nějaký kamarád... Jak se k tomu postavit? My víme, že to většinou nedopadlo dobře. Ale zrovna Božena Kropáčková, která v románu vystupuje, na rozdíl od svého manžela, přežila i s oběma dětmi.

Máme mírně optimistický závěr o hrdinství jednotlivců.
Ano, určitě i hrdinové mohou přežít. Moji hrdinové ale většinou nepřežijí. Zrovna Božena Kropáčková je symbolem přeživších, to považuju až za zázrak. Na druhou stranu je to odměna za hrůzu, kterou přežila. Je už jen drobnost, že i mým románem nebude její hrdinství zcela zapomenuto.

 

Dalibor Vácha (*1980)
Vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, nejdříve učitelství angličtiny a dějepisu a pak doktorský obor České dějiny. Jeho hlavním beletristickým zájmem jsou velké války dvacátého století a osudy Čechoslováků v nich, o první světové válce napsal romány Červenobílá (2014, oceněno literární cenou Knižního klubu) a Cestou (2016); o druhé válce pak Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017). Nezapomíná ani na literární fantastiku, na které vyrostl, vydal postapokalyptický román Nikam (2016) a povídkovou sbírku Jizvák Jim a další noční můry (2018). O rok později mu v nakladatelství Argo vyšel román z prostředí legií Za svobodu, v roce 2020 válečný román o slavných „třech králích“ M+B+M. Zatím poslední román se jmenuje Smrt na kůru (2022).

 

Text: Jan David
Foto: Jan Křikava

Nepřehlédněte

Číslo 20: Novinka od autorky bestselleru Kopírák – Sam Holland. Už obálka s krvavě rudými XX a efektně „krví pocákaná“ ořízka dávají tušit, že tohle budou zase jatka

19.04.2024 | Recenze

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.