Nejprve dvakrát oběhla kostel před domem, a ve své knize prozrazuje proč. Časem začala Abhejali Bernardová nezastavitelně plavat a jako teprve desátá na světě zdolala náročnou výzvu Oceans Seven. „Buďme otevření možnostem, které nám život předkládá,“ říká. O svém přístupu k životu skrze propojení meditace s pohybem napsala knihu Dokud voda neskončí – Inspirující příběh ženy, která na cestě k poznání sebe samé překonala sedm oceánů.

Jedna z kapitol se jmenuje Moderní jogínka. Nejste spíš ultrajogínka?
(smích) Ultrajogínka… Máte pravdu, že meditace je u mě propojená se sportem. Upřímně, na základní škole jsem sice plavala, ale bez meditace bych se asi v dospělosti ke sportu nevrátila. O tom je i podtitul knížky. To „ultra“ je dobrý nástroj na mé cestě poznávání. Někdy se nám totiž nechce, hlava říká „už ne“, ale stejně toho ještě i potom hodně dokážeme. A meditace pomáhá, aby to „ultra“ nebylo zase tak těžké.

A tak jste přeplavala sedm průlivů na sedmi kontinentech jako teprve desátý člověk na světě. Jak tuto extrémní výzvu představíte?
Jde o výzvu pro dálkové plavce, která existuje od roku 2009. Dnes je o dálkové plavání velký zájem, tak musíte plánovat hodně dopředu. Kdybyste se teď rozhodl, že chcete zdolat La Manche, tak nejbližší volné termíny lodivodů jsou na rok 2025. Měla jsem ale i štěstí, že jsem všechno mohla odplavat. Třeba na La Manche jsem se loni musela opakovaně vracet kvůli počasí. Naopak v Japonsku jsem to odplavala napoprvé, ale přede mnou se to chlapíkovi z Polska nepovedlo kvůli tajfunu. Jsem možná třetí, kdo vše dokázal na první pokus, ale to vůbec není důležité. Důležité je, zvládnout to ve zdraví.

Co je to meditace?
V ideálním stavu je to ticho uvnitř. (dává si dlaň na hruď) Dokázat se ztišit, vyklidnit. Je ale strašně těžké mít tady ticho, protože hlava nám od rána do večera valí myšlenky, někdy sice užitečné, ale možná ještě mnohem častěji ty neužitečné. Meditace se díky tomu hodí v každodenním životě, když je toho na člověka hodně a je ve stresu. Hodí se i ve sportu, když musíme překonávat překážky. Je totiž mnohem jednodušší, když nám to hlava nekomplikuje. Každé ráno si proto dávám čas, abych v sobě objevila mír a klid, tento poklad, než vyběhnu do shonu života, kde svoji mysl samozřejmě používám. Tam pak mohu něco sdílet. Podle filozofie Sri Chinmoye nemohu dávat to, co sama nemám. Pokud nejsem v klidu, míru a harmonii sama se sebou, pokud se nemám ráda, tak to promítám do světa kolem sebe.

Proč zrovna meditace podle Sri Chinmoye?
Vyhovovalo mi, že tyto meditace jsou o tom, jak být víc v srdci. Protože v hlavě jsme pořád, od rána do večera něco vymýšlíme. Ve škole nás učí používat jenom hlavu, a máme pocit, že když ji používat nebudeme, tak budeme úplně blbí. Tak to ale není. Spousta myšlenek nás jenom zatěžuje a zdržuje, právě kvůli nim se nerozvíjíme.

O meditacích píšete, že mají být ideálně spojeny s pohybem. Během vysoké školy, kdy jste byla zvyklá ráno meditovat, jste jednou vstala a šla dvakrát oběhnout kostel před barákem. To bylo poprvé, co jste začala propojovat duchovní svět s fyzickým?
To byl začátek návratu k nějaké formě fyzické aktivity. Dnes mi to dává obrovský smysl. Člověk nemůže meditovat, když mu není dobře.

Jak jste se pak ale od běhání dostala zase k plavání?
V roce 2009 jsem se stala náhodou členkou plavecké štafety přes La Manche. Když se mě kamarádka zeptala, jestli se chci zúčastnit, neřekla jsem automaticky ne. Kdybych věděla, kam mě to všude zanese, možná bych si to rozmyslela. (smích) Tato lekce říká – buďme otevření možnostem, které nám život předkládá.

Takže jste si jen tak řekla, že jdete do toho?
No, bylo to studené, proto se mi nechtělo plavat. (smích) To je ale přesně ta naše pohodlnost, kdy se nám nechce do něčeho, co je jenom nepříjemné. Během štafety jsem říkala ostatním, že mě mají odradit, kdybych někdy chtěla plavat sólo. Pokud ale člověk nezůstane jenom v hlavě a vnímá také srdcem, zjistí, že pohodlí nemusí být tou nejlepší cestou. Však také v knize píšu, že častěji litujeme toho, co neuděláme než toho, co uděláme. Pak už následovaly přeplavby přes Curyšské jezero a v roce 2011 první sólová přeplavba přes La Manche.

Jednou z přeplaveb v knížce je ledový kanál na jihu Afriky. Zaujalo mě opakování vašeho telefonního čísla – dokud si ho pamatujete, že na tom ještě nejste špatně s podchlazením?
Poradil mi to někdo těsně před plavbou. Hlava totiž může při podchlazení vypnout, není to bezpečné. Proto je dobré mít takovou pomůcku, aby člověk nevylezl z vody dřív, než je to nutné. Pro mě to bylo opakování telefonního čísla. Zároveň je důležité mít s sebou tým, který vás zná a dohlíží na vás. Plavec sám nemusí poznat, že už jde do tuhého.

Doslova do tuhého. Kde je ta zdravá hranice, za kterou nejít, aby orgány nebyly ohrožené podchlazením? 
To je úkol hlavně doprovodného týmu a lodivoda. Sám to opravdu nemusíte poznat, vaše orgány se zavřou, krev přestane pořádně proudit do mozku...

V té kapitole píšete, že jste plavala jinam a nevěděla o tom.
Neuvědomovala jsem si, že plavu od lodi. Zbývalo ale jenom půl kilometru ke břehu, tak se mnou tuto část plavala kamarádka, protože loď už tam kvůli vlnám nemohla. Ale komunikovali se mnou, kdybych byla mimo, vytáhnou mě z vody klidně sto metrů od břehu.

Museli vás někdy vytáhnout?
Nemuseli. Jenom na Havaji, kde jsem měla celou noc mořskou nemoc, jsem věděla, že mi energie dochází. Říkala jsem kamarádce na doprovodném kajaku, ať mě hlídá, jestli nespím a nejdu ke dnu. To jsem tomu byla asi nejblíž. Musíte pak důvěřovat svému týmu, že ví, co dělá.

Proč jste na první La Manche nabrala jedenáct kilo navíc?
A pořád některá ta kila mám. Jsme různé tělesné typy a já prostě nemám ráda zimu. Byla jsem hodně hubená běžkyně a byla mi při plavání hrozná zima. Když jsem nemohla mít neopren, tak jsem si pořídila přirozený „biopren“. (smích)

Snažíte se žít citát ze svého webu Abhejali.cz, že je lepší tělo opotřebovat než ho nechat zreznout?
Ano, to řekl Svámí Vivékánanda. Když míříme za hranice svého pohodlí, dokážeme lépe nahlédnout do sebe. V každodennosti si žijeme v pohodlné zóně, bez výzvy. V tu chvíli ale nemůžete růst, takže stagnujete a přežíváte. Prostě jenom plynete s proudem života. Pokud ale chci někam doplavat, tak se nemůžu nechat jen unášet proudem. Kdybych tuto taktiku zvolila na La Manche, tak mě to unáší někam do Atlantiku. Musím plavat i přes proud. Pokaždé, když jsem se vynořila z nějaké přeplavby, jsem v sobě něco musela změnit. Vždy jsem se někam posunula. Dostala jsem se ze své komfortní zóny, díky tomu jsem rostla.

Knížka je inspirací pro ostatní, co na první pohled nemožného je možné?
Snažím se v knížce říct, že toho dokážeme hodně moc. Nejsem žádná výjimečná osoba.  A není to falešná skromnost, jsem normální holka, která jenom automaticky neříkala „Ne“ tomu, co přicházelo. Byla bych ráda, kdyby si ke knížce našli cestu nejenom plavci. O plavání je tam toho sice dost, ale lekce z plavání jsou přenositelné do každodenního života.

Jsou to kulisy?
Přesně tak, to stejné můžete dělat vy nebo nějaká Maruška. Nemusí to být nutně přeplavání mořského kanálu. Může to být třeba jen to, že něco chcete dělat, ale bojíte se, že na to nemáte nebo že budete neúspěšný. Je to motivace jít si za svými sny a být lepším člověkem.

Abhejali Bernardová (* 1977)
Česká dálková plavkyně a běžkyně, pracuje v nakladatelství jako překladatelka, je vegetariánka. V roce 1995 začala meditovat, běhat a stala se členkou Sri Chinmoy Marathon Teamu. Narodila se jako Petra, za neobvyklé křestní jméno vděčí právě svému duchovnímu učiteli Sri Chinmoyovi, doslovný překlad znamená „Čistá voda“. V roce 2018 dokončila plaveckou výzvu Oceans Seven, která obnášela: kanál La Manche (2011), Gibraltarský průliv (2013), kanál Catalina v Kalifornii (2015), Cugarský průliv mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaidó (2016), kanál Kaiwi na Havaji – s doprovodnými přístroji odpuzujícími žraloky (2017), Severní kanál mezi Irskem a Skotskem (2017) a Cookovu úžinu na Novém Zélandu (2018).

Text: Jan David
Foto: se svolením Abhejali Bernardové